Franta Černý, komik se srdcem na dlani

Je-li Jindřich Plachta nejvyšším českým hercem, je Franta Černý hercem nejtlustším: váží přes 100 kg a udržuje si tu váhu vytrvalou, zdravou chutí k jídlu. Tato tělesná váha není však na závadu jeho pohyblivosti: na jevišti i na plátně stává se Franta Černý gumovým, rtuťovitě živým mužíkem, jehož temperament strhuje všechno obecenstvo k zdravé veselosti.

Franta Černý je z lidí, kteří nepřišli se plést do té složité věci, které se říká umění, nýbrž pracovat. Pracovat a práce nejsou pro Frantův životopis písařskou ozdůbkou, protože jemu ta slova znamenají něco velmi zažitého, bytostného. František Černý nebyl už z pokolení „schöngeistů“, ani z těch, kteří chtěli obyčejný život usrkávat s době slazeným čajem intelektuálských kavárniček. On se vyučil životu a práci v elektromontérské kombinéze u Křižíků, kam ho poslali rovnou z nuselské měšťánky a odkud po večerech chodíval statovat do „Drahomíry“, když Langer otvíral Tylovo divadlo. Tak se František Černý dostal na prkna, o kterých se tvrdošíjně tvrdí, že znamenají svět.

Gogol kdesi napsal: „Nezanechávejte svých mladých hnutí na cestě, nenaleznete jich později!“ Nebýt propouštění dělnictva, Černý by jistě nepřestal hrát divadlo aspoň po ochotnicku. Ale jednoho dne nemohl dělat nic jiného, než hledat a vzít každou práci, když zlaté dno řemesla ukázalo se sítem. Vedle elektrotechniky nejraději měl divadlo. Snad to bylo příliš dobře znát, že poslechl Gogola a tak dostal místečko v Tylově divadle, pak dlal operetu v Komedii, hrál u Kubíka v Uranii a pak zase v operetách a revuích v Tylově divadle v Nuslích. Na Slupi hrával se Zdenou Kafkovou a ve Švandově divadle s Kohoutem a Ferencem představoval nezbedné veselí „Večera tříkrálového“. Haša přivedl Černého do Osvobozeného divadla. A z jeho šatny svůj kufřík ještě Franta neodnesl. Dnes hraje v divadle „U Nováků“ u Járy Kohouta. Zeptáte-li se ho, kolik už udělal filmů, přivedete ho do početních rozpaků. Nedivte se, je jich už taková řádka!

Franta Černý je rozený figurkář srdečné a hubaté bodrosti, mluvčí lidového „zdravého rozumu“, ale stejně dobře se vyzná v jadrném klidu nevzrušených opilečků i ve čtveráctví naobleného lišáctví s prohřešky proti paragrafům. Když Caesar z antické feerie zdvihl pravici a zvolal: „Vaše shromáždění, otcové, není bez poskvrny! Je mezi vámi muž, kterého nebudu jmenovat, a ten muž má máslo na hlavě. Lid římský zná hříchy toho muže a na zdech Kapitolu o něm napsal, že krade. Nechť tento muž povstane a běží na Kapitol si přečíst svoje jméno!“

Černého šťavnatý korupčník první zmizel s jeviště, aby pelášil ke Kapitolu. A kolik takových lumpíků se spoustou výtečně odpozorovaných detailů sehrál ve filmu? Pamatujete na příklad, jak jednou u Slavínského přišel prodávat paní Nedošinské uhelný důl, kam se uhlí muselo nosit v žocích?

Pozorovatelský zkum a um nezdolného Černého může ještě dlouho ukládat na dno času omalovánky postav dobromyslné komičnosti, vždy odstíněné i v nedbalém gestu, kterému je nejosobitějším znakem klid a informačnost. Umí své, jen co je pravda! Jeho práce, to není setba do větru. Bez konservatoře, bez Horatiova devítiletí u šmíry. Je prostý a naivně jasný, dovede jmenovat věci jejich pravým jménem a účinkovat neodolatelnou, bezprostřední působivostí svého naturelu s vnitřním teplem a srdečností. A takové je to neopentlované dobrotisko i v životě. Franta Černý je člověk, který nedokáže ublížit. A kamarád!

Zdroj: Kinorevue č. 27, ročník V, vyšlo 22. února 1939, napsal V. A. Marek