Marie Majerová - novinářka, spisovatelka a překladatelka

Vlastním jménem Marie Bartošová, provdaná Stivínová, pak Tusarová, se narodila 1. února 1882 v Úvalech u Prahy. Vyrůstala v prostředí průmyslového a proletářského Kladna, kde vychodila měšťanskou školu (1897). Rok byla služebnou v Budapešti, poté pracovala jako písařka v Praze. V osmnácti letech se sblížila s anarchistickými literáty kolem Stanislava Kostky Neumanna, v jehož Novém kultu také uveřejnila své první verše, silně ovlivněné básníkem Františkem Gellnerem. V letech 1904-06 pobývala ve Vídni, kde se její muž stal redaktorem českých sociálně demokratických Dělnických listů a začala se aktivně účastnit práce v dělnickém hnutí. Po studijním pobytu v Paříži 1906-07 se vrátila do Prahy a stala se členkou sociální demokracie (1908-21) a redaktorkou sociálně demokratického tisku (Právo lidu, Dělnické listy).

Za první světové války a v pozdějších letech bojů o charakter republiky se rozešla se sociálně demokratickým oportunismem a mezi prvními se hlásila ke Třetí internacionále. V prosincových bouřích 1920 začala pracovat v redakci Rudého práva, kam potom psala celá 20. léta, publikovala tu divadelní referáty, vedla rubriku Dětská besídka a řídila komunistický tisk pro ženy. V roce 1921 vstoupila do komunistické strany, později v době její vnitrostranické krize a v souvislosti s nástupem Gottwaldova vedení v roce 1929 ze strany odešla a nadále pracovala jako redaktorka týdeníku Čin (1929-38) a věnovala se literární tvorbě. Za nacistické okupace nesměla publikovat.

Po osvobození se do řad KSČ ihned vrátila, působila v nejrůznějších funkcích a po roce 1948 se stala přední reprezentantkou oficiální komunistické kulturní fronty. Celý život hodně cestovala a poznatky z cest ovlivnily také její literární dílo. Navštívila mj. i severní Afriku, USA, několikrát sovětské Rusko, Itálii, v první polovině 50. let i Čínu.

Její první práce, psané se zřetelem na ženské proletářské čtenářky a věnované problematice citově porobených žen (knihy povídek Povídky z pekla a jiné, 1907; Plané milování, 1911; Mučenky, 1921; román Panenství, 1907) byly ještě poznamenané naturalismem, později se zaměřila na problematiku ideového zrání mladé ženy (román Nejkrásnější svět, 1923) a na revoluční hnutí (román Náměstí republiky, 1914).

Pod vlivem meziválečné avantgardy napsala utopický román Přehrada (1932). Její prozaická tvorba vyvrcholila ve druhé polovině 30. let románovou kronikou několika pokolení dělnického rodu na Kladensku Siréna (1935), zaznamenávající společenský a technický rozvoj Čech posledních sta let, na kterou navázala novelou Havířská balada (1938).

Psala též causerie (Pohled do dílny, 1929) a reportáže (Africké vteřiny, 1923; Zpívající Čína, 1954). Je autorkou řady knih pro děti a mládež (Zázračná hodinka, 1923; Bruno čili Dobrodružství německého hocha v české vesnici; Robinsonka, 1940; Nespokojený králíček, 1946). Převyprávěla pohádky různých národů (Čarovný svět, 1913 a další vydání; Veselé pohádky z celého světa, 1930; Veselá kniha zvířátek – výběr a úprava pohádek z angl. autorů, 1933), některé sama napsala (O blanických rytířích, O slepičce a kohoutkovi).

Překládala francouzskou prózu, např. Gustava Flauberta, Honoré de Balzaca nebo Victora Huga.

První adaptací jejího díla na filmovém plátně byl román Panenství, který v roce 1937 natočil režisér Otakar Vávra – s filmem se vedle snímků Filosofská historie a Cech panen kutnohorských s úspěchem prezentoval o rok později na Biennnale v Benátkách. Podle dvou kapitol románu Siréna natočil v roce 1947 své nejvýznamnější dílo režisér Karel Steklý. Na MFF v Benátkách v témže roce získal snímek hlavní cenu, Zlatého lva sv. Marka, a Cenu za hudbu. Čtenářsky oblíbenou Robinsonku zfilmovali režiséři Jaromír Pleskot (1956, s Jaroslavou Tvrzníkovou a Ladislavem Peškem v hlavních rolích) a Karel Kachyňa (1974, s Miroslavou Šafránkovou a Petrem Kostkou). Román Kde řeky mají slunce převedl do filmové podoby v roce 1961 Václav Krška. Pro děti natočil Zdeněk Miler krátkometrážní kreslenou pohádku O kohoutkovi a slepičce (1953).

Jako žijícímu klasikovi socialistické literatury byla Marii Majerové udělena řada poct a vyznamenání (Řád republiky, Řád práce, Laureátka státní ceny) a už v roce 1947 se stala národní umělkyní. Zemřela 16. ledna 1967 v Praze.

Filmografie:

1937    Apr, Sc: PANENSTVÍ
1947    APr: SIRÉNA
1953    N: O KOHOUTKOVI A SLEPIČCE / N, Sc: VÝSTRAHA
1956    APr: ROBINSONKA

1961    APr: KDE ŘEKY MAJÍ SLUNCE
1974    APr: ROBINSONKA

Tučně zvýrazněné filmy si můžete zakoupit na www.filmexport.cz nebo tel. 261 213 664.

Vysvětlivky:

APr – autorka předlohy
N – námět
Sc – scénář