Neznámá Ivana Andrlová

Pátrala jsem po informacích o známé herečce a dabérce Ivaně Andrlové. Kromě oficiálního a velice stručného životopisu, objemného výčtu báječných rolí a řadě klepů z bulvárního tisku jsem se nedozvěděla téměř nic.  Nelenila jsem a dala si za úkol přece jenom se nějakých solidních informací dopátrat. A kde jinde, než přímo u Ivany…

Nevím, jestli jsem se nepřecenila, když se toho chci o vás dovědět mnohem víc, než se dosud oficiálně ví...

Můžete to zkusit a uvidíme. Záleží na tom, co vás zajímá...

Zajímá mě třeba váš vztah k Vysokému Mýtu…

To je jenom moje místo narození. S rodiči, bratrem a sestrou jsme prožili dětství v Chocni, kde mám stále svou rodinu. Obě městečka jsou půvabná, mám je ráda, i když už tam jezdím jenom na návštěvu nebo hostovat s divadlem. V patnácti letech jsem odjela studovat na konzervatoř do Prahy. Bydlela jsem na internátě v centru města, v Ostrovní ulici, a prožila jsem tam dlouhých 5 let. Ačkoliv jsme museli dodržovat dost přísný režim a neexistovalo být přes noc mimo internát, přesto to bylo fajn. Chodila jsem do divadel a pražská kina jsme si užívali opravdu s chutí.

Na pražské konzervatoři jste vystudovala hudebně dramatický obor. Co spolužáci a kantoři?

Myslím, že jsme byli docela zajímavá třída, například Bára Štěpánová, Zuzana Bydžovská, Daniel Rous nebo moje současná principálka Olga Želenská. A s jedním ze svých úžasných profesorů jsem si později zahrála partnerskou roli v seriálu „Dobrá voda“. Byl jím Rudolf Jelínek.

Jako dívka pubertální jste byla ve svých rolích zcela neodolatelná. Byla to především vaše první role ve volném triptychu komedií „Podnájemníci“, kterou jste se nesmazatelně vepsala do podvědomí diváků...

To byla opravdu moje první role, pan režisér Filip si mě do ní vybral konkurzem ještě jako žákyni 9. třídy choceňské školy. Původně se jednalo o jeden televizní film, ale jeho úspěch rozhodl o dalších dvou volných pokračováních. „Podnájemníci“ vznikli v roce 1976, „Otec nebo bratr“ roku 1978 a „Dopis psaný španělsky“ r. 1980. Hrála jsem mladší, ale velmi praktickou sestru Jaromíra Hanzlíka. Rodiče nám zemřeli při autonehodě a já se ve 13 letech musela začít starat o domácnost.

Vaše dcera Míša už dvacítku překročila, doufám, že se liší v reálném životě od maminčiných rolí ve stejném věku.

Míša je trochu jiná, publicitu moc ráda nemá a já rozhodně nejsem matka, která by jí dělala někde protekci. Vzhledem k tomu, že má jiné příjmení, zjistili její spolužáci, kdo jsem, až když jsem jim moderovala ples.  Vystudovala v Praze – Čakovicích obor chovatel exotických zvířat a byla bych ráda, kdyby studium zúročila třeba ve veterinární praxi. I když jsme každá úplně jiná a občas to zaskřípe, máme stejný smysl pro humor a tím se vždy vše vyřeší.

Doufám, že měla alespoň ráda vaše princezny! Prý je „moc nemusíte“, ale podle mne byly bezkonkurenční!  Ať to bylo např. v pohádce „Za humny je drak“ nebo „Co takhle svatba, princi?“. Pokud vím, tak byly všechny krásné a chytré...

Míša se jako malá nikdy nechtěla dívat na věci, ve kterých jsme hráli. Jediná pohádka, kterou měla ráda, byla „Za humny je drak“. Třeba mojí nejznámější pohádku „Princové jsou na draka“ dlouho neznala vůbec. A tím pádem ani moje prince.

Asi myslíte třeba pány Šťastného nebo Čenského? S tím jste tvořili královský pár dost často...

Ale vůbec ne! S Honzou Čenským jsme spolu natočili jedinou pohádku „Princové jsou na draka“, která se rychle stala populární díky povedeným písničkám. A byla tak často reprízovaná, že jsme vytvořili dojem dvojice. Zahráli jsme si spolu ještě v inscenaci „Příliš mladí na lásku“, která byla jakýmsi mým symbolickým přechodem z role princezen do rolí mladých děvčat počátku 80. let.

Nesmíme zapomenout na televizní seriály...

Těch také bylo dost! Měla jsem štěstí, že jsem se mohla setkat se skvělými kolegy pod vedením výborných režisérů. Ať už to byl např. seriál „30 případů majora Zemana“,„Dnes v jednom domě“, „Dobrá voda“, „Létající Čestmír“, „Sanitka“ či „Náhrdelník“.

Tak ten mě zajímá obzvlášť...

Pro mne byl také důležitý, ale z jiných důvodů. Doma jsem měla půlroční miminko a snažila jsem se shazovat poporodní kila. V předsíni leželo švihadlo a vždycky, když jsem šla kolem, tak jsem ho asi tak 200x přeskočila. A fungovalo to. Natáčelo se v německé kooprodukci a kromě našich výborných herců tu hrál například populární rakouský herec Friedrich von Thun, pocházející ze slavného hraběcího rodu Thun und Hohenstein. Jeho babička byla sestrou hraběnky Žofie Chotkové, zavražděné spolu s jejím mužem Františkem Ferdinandem v r. 1914 v Sarajevu. Mým partnerem byl mladý německý herec Gedeon Burkhard, který se později proslavil rolemi komisařů v seriálech „Komisař Rex“ či „Kobra 11“.

A co „Sanitka II“? Vracíte se také do příběhu?

Vracím se i s mým partnerem z původní Sanitky, Tomášem Juřičkou. Náš příběh ale neprozradím, dejte se překvapit. Odstup bezmála 30 let jsem si uvědomila hlavně z pohledu techniky. Malé kamery ukryté např. v holi, autíčkách apod. Bohužel, hned druhý natáčecí den se přihodila smutná událost. Zemřel dramatik, scenárista a noblesní pán, Jiří Hubač.

Mluvily jsme zatím jen o televizi a filmu, ale vy jste herečka, která hned po konzervatoři začínala v roce 1982 v Divadle Jiřího Wolkera v Dlouhé...

Ano, a prožila jsem tam 15 nádherných let. Užila jsem si Sněhurku i Popelku, ale i zpívající prasátko. Určitě nebylo všechno ideální, ale divadlo bylo velkým přínosem pro děti, rodiče i učitele. Nejen představení, ale i to, že se mimopražské děti dostaly do „živého“ divadla, užily si společně cestu a šly třeba do restaurace na oběd. Tenhle typ divadla byl výjimečný a ceněný i za hranicemi. Jeho zrušení považuji za velkou chybu. Ale ráda vzpomínám i na roli Glorie v kladenské inscenaci dramatu F. Knotteho „Tma je má naděje“ (ve filmovém zpracování u nás uvedena pod názvem Čekej do tmy) nebo na muzikál „Jeptišky“. Dnes už jsem 15. rokem v divadelním spolku Háta, se kterým cestujeme po celé republice.

Máte za sebou také celou řadu rolí v dabingu, dokonce jste získala prestižní cenu Františka Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon v této oblasti...

To bylo v roce 2001 za roli právničky Ally McBealové, kterou představovala americká herečka Calista Flockhart. S ní jsem strávila skoro 2 roky a je to seriál mého srdce. Jako na jediný jsem se dívala s takovým zaujetím, že jsem přestávala vnímat vlastní hlas. Osobně jsem se s ní ztotožňovala ve smyslu pro spravedlnost, lidskost a zásadovost. Ale byla většinou daleko odvážnější, než bych byla v její situaci já.

Když to tak shrneme, účinkovala jste přibližně v 15 seriálech, 46 televizních filmech a pohádkách, 12 televizních pořadech atd. Málokdo se může pochlubit takovou pracovitostí. A to jsme ještě nemluvily o dokumentárních pořadech. Např. Dobrá rada nad zlato, O češtině apod.

Pořad „O češtině" skončil, ačkoliv byl diváky velmi kladně hodnocen, a myslím, že patřil do veřejnoprávní televize. Měl velké ohlasy i z řad učitelů.  Zábavná forma podávání informací o českém jazyce byla přitažlivá. Diváci mimo jiné dostávali odpovědi na své dotazy přímo od odborných pracovníků z Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Třeba se ještě někdy dočkáme obdobného pořadu.

Tak mi zrovna zazněl úryvek Werichovy písničky "...po práci legraci…". Jak se po celodenním shonu dáváte "dohromady" a co ta legrace?

Legrace mi rozhodně nechybí. Mam ráda hudbu, filmy, obrázky, architekturu, nějaký čas zabere zahrádka, na které pěstuji bylinky. Ráda vařím, většinou pro návštěvy, protože jinak to nemá kdo sníst. Když přijede na návštěvu moje neteř, má vždycky nefalšovanou radost z přeplněné lednice. Vzhledem k tomu, že miluji období secese, dokážu se toulat po památkách a tradičně nezapomínám proběhnout mým oblíbeným Obecním domem. Obdivuji secesní účesy Muchových dívek i půvabné dámské oblečení této doby. Byla jsem vždy nadšená, když jsem měla šité kostýmy právě v secesním stylu. Jak vidíte, tak se skutečně nenudím!

Děkuji za rozhovor.

Foto: Archiv Ivany Andrlové