Erotika ve filmu: Od mravních zásad přes cenzuru až k rozbouřenému moři II.

S filmovou erotikou 60. let se pojí jméno Olgy Schoberové. Česká Brigitte Bardot, jak se jí říkalo, byla pro filmové diváky sexbombou. Ačkoliv neúčinkovala v mnoha československých filmech, její křivky se vryly do paměti mnoha mužům. V roce 1963 debutovala ve filmu Bylo nás deset Antonína Kachlíka a už tehdy propagační materiály lákaly na „českou Bardotku“. O rok později sehrála roli mladé a krásné Winnifred ve westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera. Ovšem v roce 1966 natočila film, při němž mužská část publika lapala po dechu, a sice komiksovou parodii Václava Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii?, v níž Olga hrála komiksovou postavu Jessie. Tato postava byla Olze napsána přímo na tělo, a to doslova – spoře oblečená bojuje proti „záporákům" a komiksovými bublinami vyjadřuje svůj chtíč, city a náklonnost. Jestliže někdo do té doby nepovažoval Olgu Schoberovou za sexuální symbol a erotickou ikonu, musel po Kdo chce zabít Jessii? své přesvědčení přehodnotit.

Po násilném potlačení Pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy započal proces normalizace, který byl potvrzen v prosinci 1970 na zasedání ÚV KSČ. Uvolněná atmosféra 60. let byla ta tam. Československá kinematografie tím byla samozřejmě postižena. Docházelo k odchodům do zahraničí, organizačním změnám, tematickým omezením nebo cenzurním zpřísněním, s čímž se pojít i utlumení erotiky. Na základě zcela nových regulí v rámci tzv. neostalinismu byly opět žádané snímky jako Dvacátý devátý (1974) Antonína Kachlíka nebo Vítězný lid (1977) Vojtěcha Trapla. Erotiky by se v takových filmech člověk nedořezal.

V jistém ohledu se zobrazování erotiky vrací do 50. let. Jenže divák, který navštěvoval kino v průběhu 60. let, nemohl takový krok zpátky přijmout. „Šedesátky“ se sexuálními a erotickými motivy experimentovali, a proto nebylo snadné je vypustit a tvářit se, že nic takového jako razítkování obnaženého pozadí nebo hasiči pozorující mladé dívky ve spodním prádle tu nebylo, a tak není na co navazovat. Ale ono bylo na co navazovat, to ovšem bylo jednoduše nepřípustné. A proto se ve snímcích jako Třicet panen a Pythagoras (1973) Pavla Hobla opět projevovala erotika implicitně. Prostřednictvím dvojsmyslných dialogů vyjadřují dívky vlastní toužebné představy o svém učiteli, kterého ztvárnil Jiří Menzel. Film byl ale stažen z distribuce kvůli znevažování školství a opět uveden až po čtyřech letech. Některé počiny si však ani na nepřímé erotické motivy „netroufly“.

Faktem je, že normalizační tlak od druhé poloviny 70. let postupně polevoval. Proto například Václav Vorlíček ve svém prvním díle trilogie Bouřlivé víno (1976) – následují díly Zralé víno (1981) a Mladé víno (1986) – nechává mladé skauty pozorovat Šmejkalovou při koupání v rybníku a při koupeli ve své koupelně skrze okno bez záclony. Navíc, konec 70. let znamenal pro erotiku v československé kinematografii značné uvolnění. Nahota ve filmu se totiž stala téměř běžnou. V roce 1979 natočil Jindřich Polák Smrt stopařek, v němž jsou znásilňované stopařky nahé. V témže roce se herečka Lenka Kořínková objevila nahá rovnou ve dvou filmech – Žena pro tři muže Jaroslava Papouška a Radost až do rána Antonína Kachlíka.

Erotika za doby normalizace nebyla tabu. Nemohla být. Navazovala totiž na období, kdy se hranice mravních zásad posouvaly. Erotika byla spíše takovým zakázaným ovocem (a chutnala i nejvíc?). Jenže v 80. letech se karta obrátila. Erotika, ať už v jakémkoliv pojetí nebo zobrazování, se stala zcela obvyklou.

Někteří tvůrci pojímali otázku sexu z dosud nezaujatých pohledů. Režisér Jiří Svoboda v několika svých filmech pojímá sex jako okamžik uspokojení ryze mužské potřeby (ať žena chce či ne), jako uvolnění negativních emocí. To se objevuje ve snímcích jako Dívka s mušlí (1980), kde sexuální akt probíhá ve chvíli, kdy chce muž; Zánik samoty Berhof (1984), v kterém jsou ženy přinuceny podvolit se partě nacistických fanatiků; nebo Svět nic neví (1987), v němž se žena podřizuje mužskému sexuálnímu pudu. Podobně na sex, jako na moment ženské submisivity, nazírá Július Matula ve filmech Hauři (1987) nebo Stupně poražených (1988).

Na erotiku a sex je ale nahlíženo i jako na zábavu a čistě pudový akt. Tak se děje například ve filmu Karla Smyczka Proč? (1987). V jedoucím vlaku demolovaném fotbalovými fanoušky se totiž Marie neoddává sexu pouze se svým přítelem. Režisér Václav Matějka natočil v roce 1984 snímek Anděl s ďáblem v těle, v němž je sex prezentován jako zábava pro každou chvíli.

Jiní tvůrci se ve svých filmech k erotickým a sexuálním motivům vraceli mnohem častěji. Juraj Herz ve svých filmech frekventovaně zobrazuje soulož. Kvůli erotickým scénám byl cenzurou Herz nucen některé své filmy upravit. To je případ filmů Znamení Raka (1966), na jehož střihové změny a znovunatočení některých scén došlo až po zakoupení filmu do italské distribuce Carlem Pontim, Kulhavého ďábla (1968) nebo Straky v hrsti (1983), který byl rovnou stažen z distribuce a do kin uveden až po Sametové revoluci. Filmy, které mohly být v distribuci, obsahovaly scény sexuálního aktu v různých prostředích a s odlišným emotivním dopadem. Jako fyzická a duševní povinnost je sexuální akt, který probíhá v nevěstinci, chápán ve Spalovači mrtvol (1968). Ve filmu Petrolejové lampy (1971) se uskuteční na seníku, něžně a procítěně na louce za bouřky ve snímku Den pro mou lásku (1976) nebo je pojat jako rutina partnerského sexuálního života v Křehkých vztazích (1979).

Oproti Juraji Herzovi se v erotické tematice vyjadřoval Jiří Menzel místy symbolicky a lyricky. Ostře sledované vlaky (1966) mají několik nezapomenutelných erotických scén. Razítkování obnaženého pozadí nebo dovádění výpravčího Hubičky na přednostenském kanapi. Ve Skřiváncích na niti (1969) se vedle sexuálního aktu na dvorku staví jemné námluvy Jitky a Pavla. Jinou pamětihodnou scénou je usnutí doktora Gruntoráda na ňadrech Maryšky ve filmu Postřižiny (1980) nebo komická scéna nedočkavého a neuskutečnitelného milování na břehu rybníku ve Vesničko má středisková (1985).

Věra Chytilová ve své době pobuřovala kované soudruhy (nejen) svými erotickými scénami. Filmem Hra o jablko (1976) s podtitulem Komedie zaujatá proti mužům si vysloužila značně negativní kritiku Jana Klimenta. Snímek Panelstory (1979), který zobrazoval například sexuální akt znuděné ženy s údržbářem, byl do kin uveden až s dvouletým zpožděním a s vynuceným podtitulem: …aneb Jak se rodí sídliště. Na konci 80. let natočila Chytilová Kopytem sem, kopytem tam (1989), v němž rozebírá problematiku AIDS (z bezstarostného sexu se stává noční můra).

Erotika prošla v československé kinematografii jistým vývojem. Zpočátku byla limitována společenskými mravními zásadami. Když mravní zásady začaly posouvat hranice své tolerance, zastoupila je cenzura diktátu Třetí říše a hned poté (a mnohem razantněji) totalitního komunistického režimu. Od poloviny 60. let do roku 1989 je erotika jako na rozbouřeném moři. Kvůli společensko-politickým změnám, ke kterým docházelo, byla tu akceptovatelná, tu zas zakazovaná. Přesto anebo proto se napříč naším československým filmem nesetkáme s tolika scénami milostných aktů, s výrazněji používanými erotickými motivy, s problematizací sexuality nebo samotnou nahotou. Ač se postupem času erotika ve filmu jako téma a motiv částečně liberalizovala, tu notnou absenci vyvrátit nelze.