Hotelový dům na Invalidovně

V jednom z předchozích článků jsme psali o kině Světozor u pražského Václavského náměstí, které bylo v roce 1968 uzpůsobeno pro promítání Kinoautomatu Radúze Činčery. K této filmové atrakci, která slavila velký úspěch na světové výstavě EXPO´67 v Montrealu, se úzce váže i další pražská stavba: hotelový dům na sídlišti Invalidovna, kde se odehrává děj interaktivního filmu.

Pražské sídliště Invalidovna vystavěné mezi lety 1960 - 1965 na území bývalého vojenského cvičiště v blízkosti budovy barokní Invalidovny architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera je nejmenším a jedním z nejstarších pražských sídlišť. Koncepce sídlišť i způsob výstavby z prefabrikovaných modulových prvků navazoval na přesvědčení, že tzv. zprůmyslněné stavebnictví, tedy výroba panelů v továrnách a následná suchá montáž na staveništi, zlevní a urychlí stavbu a umožní tak vznik množství cenově přístupných bytů, které uspokojí poptávku po bydlení. Na příkladech prvních panelových sídlišť se ale ukázalo, že takto řešené bydlení není zcela uspokojivé, a na konci padesátých let se nakrátko otevřel prostor pro experimentální projekty bytových objektů i celých komplexů. Architekti si v těchto projektech mohli vyzkoušet i jiné než čistě panelové technologie a často přicházeli s inovativními řešeními konstrukcí, dispozic i interiérových prvků domů a bytů.

Do vlny experimentálních sídlišť spadá také Invalidovna od kolektivu architektů Pražského projektového ústavu vedeného J. Novotným, J. Polákem a V. Šaldou. I v případě tohoto sídliště ovlivněného bruselským stylem hrála velkou roli unifikace a důsledné rozměrové sjednocení stavebních prvků tak, aby byly použitelné pro všechny typy konstrukcí v komplexu a umožnily sériovou výrobu. Jak pro objekty občanské vybavenosti, tak pro několik typů obytných domů byla použita panelová stavebnice řady „T“ s velkými šestimetrovými rozpony.Ty umožnily nevšední variabilitu domů a v rámci bytových staveb pak přinesly širší možnosti uspořádání jednotlivých bytů s rozlehlejšími pokoji.

Na řešení otázek dispozic a nábytkového vybavení bytů různých kategorií se podílel pražský ÚBOK = Ústav bytové a oděvní kultury, jehož cílem bylo ukázat a experimentálně ověřit možnosti zařizování bytů na nových sídlištích. Architekti (E. Kittrichová, E. Hrůzová, K. Koželka a další) řešili dispozice bytů a jejich zařízení včetně výběru nábytku ze stávajícího sortimentu a návrhů chybějících typů (ty se však už bohužel většinou nedostaly do výroby). Šlo do velké míry o lehký nábytek geometrických tvarů inspirovaný skandinávským designem.

Důležitá byla rovněž variabilita, kterou umožňovaly zejména modulové úložné kusy. Atraktivitu interiérů podtrhovala i „bruselská“ barevnost kombinující světlé dřevo a barevné odstíny olivově zelené, šedé, žluté, oranžové, černé, modré či béžové. Pro bytové interiéry vznikaly dokonce tzv. „barevnice“, které poskytovaly vodítko pro kombinace barevných tónů nábytku a zařizovacích předmětů. Celek byl doplněn bytovým textilem s výraznými abstraktními vzory od řady vynikajících výtvarníků, mezi něž patřila například i J. Hrušková, O. Karlíková nebo Z. Smetanová, a originálními svítidly z dílny J. Anýže a skláře A. Matury.

Hotelový dům

Dominantním objektem pražské Invalidovny se stal dům hotelového bydlení J. Poláka a V. Šaldy, jenž měl ověřit „způsob bydlení s rozšířenými službami pro obyvatelstvo“ . Stavebně objekt nevybočoval ze systému použitého na ostatních budovách sídliště. Nad monolitickou konstrukcí podzemního a prvního nadzemního podlaží tvořeného podnoží bylo vystavěno 10 obytných pater za pomoci montovaných velkorozměrových panelů a dalších 22 druhů standardizovaných prvků použitých na ostatních objektech sídliště. Inovativní konstrukční princip příčných nosných stěn umožnil užití závěsné fasády z panelů s vnější úpravou z eloxované hliníkové fólie vylisované do tvaru charakteristických psaníček. Aplikace těchto panelů vytváří originální a nepřehlédnutelný jemně plastický stříbřitý povrch stavby.

Experiment v rámci hotelového domu se týkal nejen konstrukční stránky věci, ale zejména způsobu bydlení. Ten v jistém smyslu navazoval na avantgardní utopické představy a realizované kolektivní domy ve Zlíně a Litvínově. Cílem bylo zvýšení standardu bydlení, avšak nikoliv růstem obytné či užitné plochy bytů, nýbrž službami, které zde měly být poskytovány. Bytové jednotky měly v průměru stejnou obytnou plochu na osobu jako v ostatní výstavbě, avšak byly kompletně vybaveny potřebným nábytkem včetně úložných skříní a malé kuchyňské linky. Navíc byly pro obyvatele k dispozici služby, mezi které patřil úklid bytů a odnos odpadků, půjčování a praní ložního prádla, praní osobního prádla i plenek atp. Počítalo se rovněž se zavedením dalších služeb podle přání nájemníků, například donášky denních nákupů či zajišťování lístků do divadel, koncertů a kin atd. Poměrně malá obytná plocha (pouhých 10,5 m² na osobu) byla vyvážena také společným vybavením domu, které mohli využívat všichni obyvatelé a které čítalo vstupní lobby s vrátnicí, klubovny, fotokomory, hromadné sklady, kočárkárny atp.

V bezprostřední blízkosti hotelového domu se nacházela i samoobslužná restaurace, kde se obyvatelé měli převážně stravovat. Kuchyně v bytech byly dimenzovány pouze na občasné vaření či přípravu pokrmů pro děti. Bydlení hotelového typu nepředpokládalo ani samostatné praní, pro které bylo nutné využít prádelnu poblíž domu a to zakázkovým nebo samoobslužným způsobem. Dům měl svým fungováním usnadnit život obyvatelům, měl se stát „strojem na bydlení“ podle le corbusierovských ideálů. Funkční, úsporné a promyšlené byly také dispozice jednotlivých, ač většinou miniaturních, bytů.  Původně se předpokládalo, že budou pro buňky hotelového domu ve spolupráci s ÚBOKem vyprojektovány a zhotoveny nové originální typy zařizovacích předmětů a vybavení.  Kvůli posunu termínů bylo však zařízení nakonec navrženo z dosažitelného tržního sektorového nábytku.

V roce 2001 byl hotelový dům na Invalidovně, technický i sociální experiment ovlivněný optimismem a vizionářstvím 60. let, prohlášen za památku. V té době však již byl značně poškozený a téměř neobyvatelný. O rok později vykonala své i  ničivá povodeň. Po prodeji domu v roce 2008 proběhla jeho celková rekonstrukce a dnes slouží objekt s novým názvem „Rezidence EXPO“ opět k bydlení.

¹ Rostislav Švácha: Architektura 1958-1970, in: Rostislav Švácha / Marie Platovská (eds.): Dějiny českého výtvarného umění 1958/2000 [VI/1], 2007, 46.
² http://www.designcabinet.cz/ubok-praha-1959
³ Dům hotelového bydlení v Praze na Invalidovně, in: Architektura ČSSR XXII, 1963, 596.

článek vznikl za podpory SGS ČVUT č.SGS12/201/OHK1/3T/15

fotografie: Klára Brůhová