Hotel Jalta

Nedávno jsem četla v internetové diskusi otázku – „V jaké restauraci Jiřina Šejbalová učila Ivu Janžurovou jíst stehýnko kuřete ve filmu Světáci?“ Také vás to zajímá?

adresa:   Václavské náměstí 45, Praha 1, 110 00\
autoři:     Ing. arch. Antonín Tenzer
projekt:   1954 – 1955
stavba:  1955 – 1957

Jednalo se o restauraci hotelu Jalta, elegantního poválečného hotelu na Václavském náměstí od architekta Antonína Tenzera. Hotel vznikl v roce 1954 na jedné ze tří volných parcel – proluk po válečném bombardování Prahy. Původně měl být zde, podobně jako v druhých dvou prolukách, vystavěn obchodní dům, na poslední chvíli však zadání bylo změněno a znělo – hotel pro tuzemskou potřebu s pohostinstvím a společenskou složkou sloužící nejen hostům, ale také veřejnosti. Ubytovací kapacita tak byla poměrně nízká, zvláště po změně orientace hotelu na klientelu zahraniční, počítalo se však s pozdějším dobudováním hotelu na pozemku sousedním. Tedy tím, na kterém stojí dům Bohumíra Kozáka, o jehož zbourání se dnes zasazuje developer s projektem kanceláří a maloobchodních prostor.

Hotel, jenž do Václavského náměstí ukazuje jen své uliční křídlo, se ve skutečnosti skládá ze tří částí. Uličního křídla se společenskými prostorami a pokoji pro hosty ve vyšších patrech, dvorního kruhového křídla s restaurací, vinárnou a salonky a zadním křídlem, kam je soustředěno provozní zázemí. Společenské prostory – tedy kavárna, vinárna, bary, restaurace a salonky tvořily celou třetinu obestavěného prostoru, což přispělo už v době realizace k mohutné kritice neekonomičnosti budoucího provozu.

Antonín Tenzer neměl však lehký úkol. Projekt vznikal na velmi exponovaném místě, na pozemku pro provoz hotelu nevhodném, navíc v době, kdy se uplatňovala doktrína socialistického realismu. Tedy i tento architekt, bývalý funkcionalista, sáhl po tradičnějších materiálech, kompozici a dekoraci. Jak nad pojednáním fasády do Václavského náměstí přemýšlel, lze dohledat v dobovém tisku. Výškovou úměrností a horizontálním ukončením sledoval podtrhnout dominantní působení budovy Národního muzea. Stejným argumentem podpořil i zvolené rytmické střídání plastických a méně plastických ploch v průčelí, střídání horizontály, vertikály a jako hlavní motiv linoucí se celým projektem označil diagonálu, a to jak v celku, tak i detailu. Jeho slova dokládají diagonálně utvářené mříže nebo kamenická výzdoba zábradlí.

Nejpůsobivěji se Tenzer vyrovnal s parterem hotelu. První dvě podlaží do Václavského náměstí jsou ve střední části pojednána odlišně od zbytku čelní fasády, ohraničená výraznými římsami. V přízemí  je do ulice umístěna úzká otevřená lodžie, která i dnes slouží k příjemnému posezení hostů nebo návštěvníků kavárny. Ve stínu, částečně ve skrytu za zelení a nízkým zábradlím, může host být v centru dění na rušném náměstí, pozorovat okolí.  Tuto lodžii v přízemí navíc kryje předstupující balkon prvního patra, nejvýraznější prvek uliční fasády, římsu nad balkonem nesou čtyři figurální sousoší.  Vstupy jsou zde dva – po pravé straně vstup do hotelu pro ubytované hosty s recepcí, po levé straně vstup do společenských prostor pro veřejnost. Tenzer tak elegantně naznačil a oddělil dvojí provoz hotelu, a zároveň zdůraznil středovou lodžii.

V interiéru se architekt  zaměřil především na zapojení kvalitních děl uměleckého řemesla – kovodělná, dřevozpracující, kamenická či štukatérská. Dal tak svéráznou odpověď na otázku, jak by měl (či mohl) vypadat hotel ve stylu socialistického realismu. Ve srovnání s hotelem Internacional můžeme konstatovat, že Tenzer postavil v podstatě funkcionalistický hotel, kde však fasádu doplnil o kamenné římsy a zdobená zábradlí balkonů, v interiéru postupoval podobně. Například elegantní točité schodiště by bylo ozdobou každého funkcionalistického interiéru, nebýt robustního dřevěného zábradlí s vkládanými dřevoryty. Stejně jako u jiných realizací hotelů zde najdeme díla řady významných umělců (např. Jaroslavy Brychtové nebo Antonína Kybala), zde však v míře nebývalé.

Hotel byl v roce 1959, tedy čtyři roky po dokončení, recenzován na stránkách odborného časopisu významným architektem, tehdy mladým Karlem Pragerem. Ten se ke stavbě postavil velmi kriticky. Hotelu vyčetl programovou disproporci – přebytek společenských prostor a nedostatek služeb, přičemž však dodal, že chyba byla již v zadání. Na jednu stranu ocenil Tenzerovu snahu rehabilitovat tradiční řemeslné zpracování a zapojit výtvarná díla, druhým dechem však stavbu kritizuje pro robustnost tradičních forem, shledává málo děl „úměrných a moderních forem.“ Prager si určitě uvědomoval, že svou kritiku však už vede z úplně jiné pozice – mezi lety 1954, kdy hotel vznikal a 1959, kdy psal svou recenzi se československá architektura naprosto proměnila. Zatímco v roce 1954 se Tenzer pokoušel usilovně vypořádat s požadavkem tvorby v duchu socialistického realismu (což pro bývalého funkcionalistu nemuselo být snadné) a Karel Prager se účastnil soutěže na Ústřední dům armády s projektem se středovou věží, podobnou jako u hotelu Internacional na Podbabě, v roce 1959 už byla tato doktrína passé a Karel Prager rýsoval svůj Makromolekulární ústav na Petřinách, ryze moderní stavbu se skvělými, na míru dělanými interiéry podle vlastního návrhu.

Neekonomičnost provozu se nakonec neprokázala, i dnes je hotel výdělečný, přestože neprošel žádnou zásadní přestavbou. Interiéry byly poněkud pozměněny, nenajdeme zde již původní nábytek, avšak hodnotná díla uměleckého řemesla jsou ve valné většině zachována. Jednou ze zvláštností je i podzemní kryt, ke kterému se dnes hotel, jako k jakési pikanterii bývalého režimu, hrdě hlásí.

Až se zase znova budete dívat na Světáky nebo na záběry z Václavského náměstí z jiných filmů, všimněte si důstojného hotelu Jalta, stojí to za to.

FOTOGALERIE

Pro zobrazení fotogalerie klikněte na obrázek.

FOTO: Architektura ČSR, 1959