Velikonoce - "přes Velkonoc dívka sobě panenství těžko ohlídá"

Existuje několik skutečně pradávných svátků, které se slaví dodnes, i když ve zcela změněné podobě. Mezi ně patří i Velikonoce. Podle obecného povědomí začali Velikonoce slavit až křesťané jako vzpomínku na ukřižování Ježíše Krista. Není to však pravda, kořeny Velikonoc můžeme hledat v prostředí pravěkých zemědělských kultur. Pravěcí zemědělci neměli kalendář a svátky se řídily proměnami přírody. Právě proto, že jim obživu zajišťovalo pěstování obilí, byl pro ně nejdůležitějším obdobím konec zimy a příchod nového jara. Oslava probouzející se přírody však neměla (na rozdíl od oslav slunovratů) přesný termín.

Příchod jara slavily i všechny starověké civilizace, ale pro naše Velikonoce je klíčovou židovská podoba tohoto svátku. Nazýval se Pesach a ozvěnou tohoto slova je latinské označení Velikonoc jako pascha. Židé slavili svůj Pesach v den prvního jarního úplňku. A právě na tuto oslavu přijel Ježíš Kristus se svými pomocníky do Jeruzaléma (nesmíme zapomínat, že byl Žid a žil po způsobu svých krajanů). V Jeruzalémě ho farizejové obvinili, byl postaven před Piláta, souzen a ukřižován. To se stalo v den, který křesťanský kalendář označuje jako Velký pátek.

Ježíš vstal o dva dny později ze soboty na neděli z mrtvých a tím potvrdil, že je synem Božím. To se stalo v noci, které se říká velká noc, velkonoc čili Velikonoce.

V průběhu dalších staletí se křesťanský kalendář přestal počítat podle židovského a přijal podobu římskou, juliánskou. Tím se stalo, že se termín křesťanských Velikonoc začal počítat jinak. Jsou svátkem pohyblivým a odvíjejí se od jarní rovnodennosti (21. březen). Slaví se v neděli po prvním jarním úplňku, tedy v rozmezí od 22. března do 25. dubna. Sám výpočet je velice složitý, přesto si s ním raně křesťanští učenci dokázali poradit a již v 5. století sestavili přesné tabulky pro určování termínu Velikonoc.

Zjistili, že existují opakující se cykly, a každému roku v rámci tohoto cyklu přidělili speciální číslo, které říkalo, na jaký den Velikonoce připadají.

Těmto číslům se říkalo „zlatá“ (numeri auri) a dlouho se používala spolu s rokem jako důležitý pomocný údaj.

Je samozřejmé, že proměnou pradávných oslav na křesťanský svátek mnoho původních rysů zmizelo anebo se změnilo. Je ovšem zajímavé sledovat, jak se i pod nánosem křesťanství uchovaly ozvěny pohanských rituálů a symbolů. V žádném jiném kalendářním svátku během roku to není tak zřetelné, jako právě u Velikonoc.

V prostředí lidu (který se stále živil zemědělstvím) si Velikonoce nadále uchovaly vedle liturgické podoby svůj původní smysl oslavy jara. Od pradávna se lidé šlehali zelenými proutky, neboť věřili, že tím předávají svým blízkým magickou sílu rašící přírody, která přináší zdraví a sílu. Tohle šlehání praktikovali i křesťané a písemně je doloženo ve středověku. V té době církevní preláti šlehání odsuzovali jako pohanství a snažili se ho zlikvidovat. Jenže jako v mnoha jiných případech se jim to nepodařilo.

A proto se mu snažili alespoň dát i křesťanský smysl. Ve středověku se rozšířila doktrína (zastával ji i Mistr Jan Hus), že na Velikonoce šlehá muž ženu proto, aby ji potrestal za to, že je hříšná a připomněl jí, aby nemyslela na necudnosti. To byl ve skutečnosti úplný protiklad toho, jak šlehání (či pomlázení) vypadalo. Středověká a renesanční pomlázka byla zábava výhradně dospělých a byla značně nemravná. Chlapci vyhrnovali dívkám suknice (tehdy prosté ženy nenosily spodní prádlo) a nejen že je šlehali, ale mnohdy s nimi prováděli i jiné kousky (dochoval se povzdech církevního mravokárce, že „přes Velkonoc dívka sobě panenství těžko ohlídá“).

Ještě v době císaře Rudolfa II. pomlázka vypadala tak, jak svědčí deník jistého Benátčana, který navštívil Prahu a napsal, že necudností se dopouštěli i nejvyšší zemští úředníci, kteří s pletenými pruty zdobenými červenými pentlemi běhali po ulicích a chytali děvečky. Šlehání děvčat na Velikonoce však jako zvyk znala jen část Evropy a za oceán neproniklo.

Půvabně proto v této souvislosti působí povzdech jisté turistky, která u nás trávila Velikonoce, ale vůbec netušila, co se slaví. Napsala, že Češi jsou surovci, neboť k ní přistoupil chlap a udeřil ji holí, a jak lituje české ženy.

Od nejstarších časů se k pomlázce pojil důležitý zvyk obdarovat toho, kdo ženu vyšlehá. Jaro znamenalo probuzení přírody a symbolem nového života bylo vejce. Vejce jako dar je doloženo již z Velké Moravy (našla se červeně malovaná kraslice). V průběhu staletí se samozřejmě zdobení vajec stále zdokonalovalo, dívky se předháněly, aby chlapcům daly co nejkrásnější dárek. Smysl kraslic byl v tom, že je dívky a ženy malovaly osobně a předháněly se, aby ukázaly, co umí.

Při hodnocení vzhledu kraslic musíme proto rozlišovat mezi těmi, které jsou technicky dokonalé a prodávají se spíše jako suvenýr, a mezi těmi, které se stále zhotovují jako osobní dárek. V jejich případě platí, že nemusí být technicky precizní, ale měly by potěšit a pobavit. Proto se fantazii meze nekladou a u takových kraslic není třeba hledět na tradiční vzory. Spíše by měly vyjadřovat osobní poselství, ať již vyznání lásky, dík za věrnost nebo prostě jen sousedské sympatie.

Způsobů zdobení kraslic je mnoho, některé jsou hodně složité, a je proto dobré postupovat podle ověřených návodů.

Přehledně o technice zdobení kraslic vás seznámí:

• A. Vondrušková – K. Skopová: Kraslice a velikonoční ozdoby, Grada Praha 2004.

• Lidový rok, soubor 4 DVD, Filmexport 2008.

FOTO: Vlastimil Vondruška