Líčení v novověku

Zatímco v západní Evropě se parfémy záhy po pádu Římské říše přestaly používat, tradice jejich výroby se udržela ve východní části bývalého impéria v Byzanci. Tam voňavkářství neobyčejně vzkvétalo, protože prostředí byzantského císařského dvora převzalo z doby konce římského císařství přehnanou zjemnělost mravů.

Raně křesťanská Evropa neměla na rozmařilost ani náladu, ani peníze. Zatímco jiné vymoženosti antického způsobu života vzaly za své rychle, elementární potřeba kosmetiky však žila dál. Církev byla původně vůči kosmetickým prostředkům shovívavá. Vonným olejům totiž příslušeno důležité místo v liturgii (pomazání při vysvěcení duchovního, poslední pomazání umírajícího atd.). Nezanedbatelným důvodem byla i zdravotní péče. Nízká úroveň hygieny vedla k četným kožním nemocem, na které se jako lék užívaly masti s rostlinnými výtažky.

Od 8. století se středisky výroby kosmetiky staly lékárny benediktinských klášterů, které v té době připravovaly nejen léky, ale i vonné masti, pastilky pro vonný dech a další prostředky. Na počátku 12. století se v Evropě objevily destilované arabské růžové vody, které přiváželi křižáci z Jeruzaléma ve velikých baňatých lahvicích s dlouhými hrdly. Užívaly se nejen při mytí a vyplachování úst, ale také se pily (neboť obsahovaly alkohol).

Protože byly arabské růžové vody neobyčejně drahá, začali mniši experimentovat s destilováním a výrobou vlastních vonných směsí. Výroba módních parfémů nejen nabízela značné příjmy, ale měla i důvod ideologický – místo zboží dováženého od nevěřících bylo možno nabídnout na trh produkci z dílen křesťanských.

Ve 12. století byla v jižní Francii zhotovena první evropská destilovaná toaletní voda s levandulovou vůní. O něco později se podařilo na Kypru vyrobit první parfém evropské provenience (nazývaný podle ostrova Cyprus). Byl velice populární a voněli se jím také šlechtici i jejich dámy na pražském dvoře císaře Karla IV. Koncem 14. století se módní stala vonná esence nazývaná uherská voda.

Ze 14. století se ve spisu Tomáše ze Štítného dochoval nejstarší popis staročeských kosmetických prostředků, jímž říká mazadla. Vyráběly se ze sádla, mléka, olejů a aromatických výtažků rostlin (cibule, kopřivy, kopru a libečku). Několik desítek receptů na výrobu rozmanitých kosmetických mastí proti pihám, vyrážce i vráskám obsahují lékařské knížky Mistra Křišťana z Prachatic, který byl na počátku 15. století jedním z blízkých přátel Jana Husa.

Přehnané líčení se ve 14. století ironizuje v satirické hře Mastičkář, v níž se kromě jiného říká, že se „mast k líčení dobře hodí, ale duši velmi škodí“. Kazatel Tomáš ze Štítného ve spisu Desatero kázanie boží tvrdě odsuzuje líčení. O nalíčených ženách tvrdí, že se odívají do ďáblova pláště a tím hubí svou duši.
I přes výtky církve si však ženy líčení oblíbily. Líčení začalo mít i jiný, mnohem významnější rozměr. Bylo (i když trochu zjednodušeně řečeno) projevem neuvědomělé ženské emancipace. Nalíčeným ženám se v renesanci připisovala schopnost lépe oklamat (a ovládnout) muže, než ženě skromného vzhledu. Pregnantně vyjádřil tento názor Matteo Bandello v jedné se svých povídek, v níž manželka vyčítá svému manželovi: „Ale když zahlédnete na ulici fiflenu, třeba škaredou jako noc, jen když je napudrovaná a má tváře načerveněné levantským hadříčkem, běžíte za ní jako koza za solí.“

Ve Francii a Itálii se v 15. století objevují poprvé ve velkých městech voňavkáři či parfumérníci, kteří kosmetické prostředky, parfémy i líčidla vyráběli. Každý mistr měl své tajné recepty, které se předávaly z otce na syna. Nejlepší mistři sloužili na dvorech panovníků, papežů a velmožů. Francouzský král měl od 15. století vždy svého dvorního voňavkáře.

Kosmetická rozmařilost pronikla záhy i za Alpy. V německém renesančním spisu se dochoval dialog blázna a ženy, očekávající svého milence. V něm žena říká: „Ráno si dám přinésti, zrcadlo, jakmile vstanu. Když mám hlavu učesánu, přijde pěkná barvička na tváře a na víčka, voním se, celá se krášlím, uvazuji stužky, mašli, pak si na krk řetěz věším, už se na milence těším, vodičkou se natírám…“

S nelibostí popisoval vyzývavou ženskou módu anglický cestovatel John Taylor, který v 16. století navštívil Prahu. Líčí, jak potkal manželku obyčejného kominíka, která se prý nesla jako královna, „co šašek barevná a – Bože můj – dech voněl jí jak cukrovaný hnůj.“ O několik veršů dál píše, že všude je vidět jen pudr, parfém a šminky. V dílku Tomáše Mouřenína z Litomyšle, nazvaném Líčidlo krásné pannám a paním, se píše, že „okrasa při ženě nejlepší bývá, když líčidla a masti neužívá. Staré ženy a baby ty se šlechtí, mladým se rovnají, staré bejt nechtí.“

I když se církevní mravokárci snažili odradit především mládež, aby se učila líčit a parfémovat, po třicetileté válce spotřeba kosmetických prostředků dále rostla. V té době se přesunula nejvýznamnější střediska výroby parfémů z Itálie do Francie. Dvůr krále Ludvíka XIV. se stal vzorem ostatním panovníkům (říkalo se mu „nejnavoněnější královský dvůr Evropy“). Francouzskou módu napodobovali dokonce v Rusku a Turecku. Pokud některý pražský kupec nabídl parfém z Francie, už sám původ mu zaručoval jistý odbyt, i když cena byla nehorázně vysoká.

V 18. století vznikly první značkové obchody s parfémy také v zemích habsburské monarchie. Jejich majitelé nakupovali kvalitní esence v orientálních zemích, ale voňavky a toaletní vody míchali podle vlastních receptů sami. Dováželi ovšem také drahé parfémy z Paříže. Nejstarší obchod existoval ve Vídni již roku 1750 (firma Heinisch). V Praze se podobné obchody začaly zřizovat až po napoleonských válkách. Nejznámějším výrobcem parfémů se v první polovině 19. století stal Adolf Brichta, který vyvinul řadu vlastních, většinou květinových kompozicí (Esprit de Portugal, Parfume de Salon, Parfume de Berlin apod.).