Karel Höger: při pohledu na jednu sezónu

Český rozhlas vysílal počátkem června rozhovor svého reportéra Ing. Jos. Cincibuse s vynikajícím českým divadelním a filmovým hercem Karlem Högerem. Rozhovor, který je mnohem obsažnější, než bývá pravidlem, v plném znění uveřejňujeme.

Letošní sezóna mi přinesla tři velké role. Především Skalníka ze Šrámkova „Léta“, postavu všeobecně známou z literatury i z divadla. Takové postavy, které mají už uznaný literární základ, dotváří si přece každý nový představitel po svém. Východiskem mé vlastní koncepce byly mi proměny a zmatky v nitru takového mladého chlapce, které se neprojevují navenek neovládanými výbuchy, nýbrž jsou naopak tajeny a tlumeny snad ze studu, snad z rozpaků a vyšlehují na povrch jen občas v nestřežené chvíli.

Tato koncepce, jejímž podkladem bylo pozorování i vlastní zkušenost, zmátla neočekávaně i část kritiky, si podle tradice představovala Skalníka poněkud bezprostředněji temperamentního.

Charakterově nejzajímavější rolí byl císař Leopold v „Kavalíru Páně“. Mladistvý císař, téměř chlapec, zpola diplomat, zpola pokrytec, syn vyžívajícího se a degenerujícího rodu a vzrušeného, exaltovaného baroka.

Poslední velkou rolí byl Ion, prostý chrámový sluha, do jehož idylicky klidného života zasáhne rušivě svévolné rozhodnutí boha. Na rozdíl od jiných antických hrdinů Ion se nepodvoluje slepě Fatu, nýbrž reptá a vzpírá se, revoltuje. Tedy sice hrdina antického dramatu, ale v jehož povaze je mnoho neantického a přímo moderního, co ho přibližuje dnešnímu člověku, diváku i herci.

V „Císařově mimu“ mi připadla menší role herce Flavia-Claudia a v „Tartuffovi“ nevelká role Damise, z nichž žádná neposkytovala sama o sobě zvláštních hereckých možností. Pro celkovou úroveň provedení je však opravdu nutno, aby i malé role byly obsazeny skutečnými herci a nikoliv diletanty. Proto každý odpovědný herec hraje ochotně a rád i malé role.

Čím obsáhlejší a významnější role, tím větší práce a námaha s nastudováním. Nastudování velké role, na příklad Iona, zabralo 6 neděl pilné práce. Když pak kritika zhodnotí výkon třemi nebo čtyřmi více méně konvenčními slovy, co se zachová z naší práce, bude-li se o ni náhodou zajímat divadelní historik?
Kritik se může postavit k hercovu výkonu kladně nebo záporně, podle vlastních názorů a vlastního založení. Může vyzdvihnout přednosti, může vytknout chyby, ale má-li úctu k práci druhého a chce skutečně zhodnotit výkon, nevystačí s těmi třemi čtyřmi slovy. Taková kritika nemá významu pro herce, který se chce přece dát odpovědnou kritikou vést. Co má být herci kontrolou vlastní činnosti, ne-li kritika? Zájem a pochvala obecenstva jsou veličiny příliš proměnné, závislé na mnoha faktorech jiných. Právě tak historik nebo badatel v oboru divadelním, jemuž musí kritika v mnohém případě nahradit vlastní zážitek, nemá z kritiky tak lakonické nejmenšího užitku.

Z vlastní zkušenosti můžeme posoudit, jak málo objektivních poznatků se nám zachovalo o hercích minulých generací. Nanejvýše několik historek z jejich života, ale nic o jejich práci, o jejich methodách.

Recitace je rozvedení jedné složky hercova projevu, totiž umění slova, v samostatné umělecké odvětví. Rozlišujeme však velmi přísně mezi herectvím a recitátorstvím a nepřipouštíme žádné z ostatních složek hereckého projevu, které by porušily čistotu recitace jakožto samostatného projevu uměleckého. Recitátor smí pracovat výhradně jen s prostředky hlasovými, osobnost recitátorova sama ustupuje do pozadí, je téměř anonymní, zůstává z ní jen hlas, podobně jako v rozhlase.

Každá báseň, každá recitovaná stať jako samostatný umělecký útvar vyžaduje zvláštní pojetí a práci. Posluchač nebo kritik může či nemusí souhlasit s koncepcí recitátorovou, zase podle svého osobního názoru.

Recituji často a rád, protože to je rozšíření působnosti hercovy, která se do nedávna omezovala jen na prkna jeviště. Myslím, že tato činnost je na prospěch i herci samému, jemuž umění slova je základem vlastního projevu, i umění recitačnímu, neboť je pro ně obohacením o osobnosti recitátorů.

Vyčítají nám někde, že popularita našeho jména přiláká do recitační síně více obecenstva než jméno básníka, jehož verše recitujeme. Co na tom záleží? Možná, že přece některý z těch, kteří si přišli poslechnout recitátora, bude zaujat také slovy básníkovými do té míry, že sáhne i po jeho knihách. Recitace dává možnost seznámit se s tvorbou básníkovou bez bolesti a bez námahy a přivede-li jen zlomek posluchačů k chápání umění vůbec, má nespornou zásluhu, pro kterou snad lze odpustit i tu popularitu jména.
Také zájezdy na venkov mají svůj půvab. Hrajeme před svěžím, dychtivým obecenstvem, neblaseovaným, nadšeným a vděčným za dobré umění, které se mu snažíme dát.

Co se mé letošní filmové činnosti týče, nehrají v žádném z právě natáčených filmů. Nenaskytla se totiž žádná vhodná role, která by mi vyhovovala. Vzhledem k tomu, že uplynula polovina roku, je možné, že si letos přece ještě ve filmu zahraji.

Zdroj: Kinorevue číslo 33, roč. X, vyšlo 21. června 1943
Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.