Erotika ve filmu: Od mravních zásad přes cenzuru až k rozbouřenému moři I.

Erotika, milostné scény a otázka sexuality nebyly ve filmu vždy tak samozřejmé jako dnes. V současných snímcích se divák setkává s explicitně vyjádřenou erotikou. Otevřené milostné scény jsou naprosto standardní. Sexuální orientace se již nedělí na protizákonnou a legální, a tak queer motivy už nejsou pobuřující a nemravné. A sexuální deviace se stává vyhledávaným motivem nebo tématem ve filmu. Možná právě proto, že je dnešní společnost mnohem více otevřenější, než tomu bylo v hloubi minulého století, se o počátku 20. století s oblibou traduje, že to bylo období mravně čisté a sexuálně zdrženlivé. Snad panuje obecná představa, že ženy nosily pásy cudnosti a muži nepotřebovali uspokojit svou sexuální potřebu (nebo naopak). Ale kdeže!

Sex byl tabu. Nebylo jistě vhodné započít konverzaci na takové téma v široké společnosti. Někteří snad měli za to, že je vyloučeným tématem. Jiní ho možná nepovažovali za vyloučené, ale spíše nedotknutelné. Jenže lidé o erotiku zájem měli už od počátku civilizované společnosti. Sousoší nahých žen či mužů nebo na plátno malované akty měly zřejmě odlišnou úlohu, ale kromě uměleckých a estetických důvodů, kvůli kterým taková díla vznikala, dávala najevo, že nahota a potažmo erotika a milostný akt je součástí života každého člověka na této planetě. A tak se od 15. století zcela jistě mohly šířit nemravné knihy a v první polovině 19. století se začaly fotit lechtivé fotografie.

Tabuizování erotiky a sexuálních témat se samozřejmě v československé kinematografii projevilo. To ovšem neznamenalo, že si člověk v období rané kinematografie nemohl přijít na své. Do té doby se ovšem musel spokojit s podpultovými erotickými fotografiemi, na nichž ženy svými cudnými pózami provokovaly mužské libido. Pohyblivé obrázky umožnily, aby se ženy ze svých strnulých póz rozpohybovaly. Muži tak měli možnost díky tzv. kinetoskopu (přístroj, do kterého mohl nahlížet skrze kukátko pouze jeden divák) sledovat krátký film, v němž se svlékala žena. Zda ženy měly možnost takovým způsobem sledovat obnažené muže, nelze s jistotou tvrdit.

Tato praxe přímo zobrazované nahoty na stříbrné plátno ovšem přenesena nebyla. Ani nemohla být. Tomu bránila jednak cenzura a jednak zmiňované tabuizování erotiky a sexuálních témat. Masová kultura, do níž kinematografie rozhodně spadala, považovala znázornění erotiky za společensky a mravně závadné. Absence milostných scén je tak zcela logická. Prvním, kdo se pokusil jít za hranice cenzurních předpisů (a vlastně i za hranice všeobecných mravních zásad), byl Gustav Machatý. Na sklonku němé éry natočil Erotikon, film, v němž je „zobrazen“ sexuální akt. Jsme v roce 1929, a tak scéna neobsahuje nahotu, záběry na obličej protagonistky se mísí se symbolickými zobrazeními. Ale erotické napětí, které doslova pulsuje skrze scénu, bylo do té doby něčím, s čím se diváci na plátně zatím nesetkali. Další Machatého film Extase (1933) měl mezinárodní úspěch a šel ještě dále než Erotikon. Naprosto otevřeně je natočená scéna, kdy se hlavní hrdinka koupe v přírodě zcela nahá. A poté následuje scéna, kdy se snaží doběhnout jejího koně, který jí odklusal i se šaty – samozřejmě opět nahá. Tyto nudistické scény se staly naprostou senzací.

Československý film přestával být puritánský. Nepředstavujme si ale, že na stříbrném plátně došlo k jakési erotické explozi. Od Machatého Extase se ve filmech projevovala snaha vkládat do dialogů dvojsmysly, vyjadřovat milostné (sexuální) touhy, vyjádřit v konkrétních scénách erotické napětí. Nelze ovšem tvrdit, že s každým filmem se hranice přípustnosti posouvala. Ač bylo mnoho filmů, které měly hravé dialogy a jistou míru erotismu, snímků, jež zobrazovaly nahotu, bylo minimum. Například Lída Baarová se objevila nahá ve filmu Otakara Vávry Turbina (1941). Nebo František Čáp nechal obnažit Adinu Mandlovou ve svém filmu Noční motýl z roku 1941.

Bezprostředně po druhé světové válce byla československá kinematografie zestátněna. Učinil tak dekret prezidenta republiky Edvarda Beneše z 11. srpna 1945. O necelé tři roky později se moci chopili komunisté. Totalitní režim se slovy, že erotika je nastolování západního imperialismu, zakázal jakýkoliv její projev. Socialistický realismus vylučoval náznaky lidské vzájemnosti. A ačkoliv to zní, jako by erotika byla z filmu naprosto vymýcena, existovaly filmy, v nichž v jisté míře a podobě existovala.

V celovečerním debutu Vladimíra Čecha Divá Bára (1949) byla scéna, kdy se Bára koupe v řece. Vlasta Fialová, představitelka Báry, byla v nahé scéně dublována. Domnění, že je na plátně mladá, krásná a nahá Vlasta Fialová, umocnilo pomíjivé erotické napětí. Že soudruzi něco takového připustili, lze možná přičítat adoraci Boženy Němcové komunistickým režimem.

Podobné erotické napětí číší z některých scén filmů Václava Kršky. Ve filmu Stříbrný vítr (1954) jsou společné chvíle Jana Ratkina a Aničky Karasové plné čisté lásky, jsou cudné, přesto je ale mezi nimi skrytá vášeň. O šest let později vznikl film Osení, v němž debutoval Vít Olmer. Ten se prakticky přes noc stal smyslným i vášnivým milovníkem ze stříbrného plátna. Začaly mu chodit stovky (milostných) dopisů a pro divačky byl romantickou ikonou, která ztělesňovala jejich erotické představy.

V 50. a počátkem 60. let byly filmy na erotiku skoupé. Ne snad proto, že by scénáristé nebyli schopni do příběhů zařadit např. milostné scény, nebo že by režiséři neuměli či nechtěli takové scény točit. Ani ne proto, že by jim téma erotiky bylo cizí. Filmoví tvůrci se museli přizpůsobit bolševikovi. Proto je třeba hovořit o náznacích milostných scén, nepřímo vyobrazené vášnivé náklonnosti muže a ženy, o erotickém napětí nebo o smyslné lyrice.

V posledních letech chruščovovského tání přicházelo v jistém slova smyslu období tání v erotice v československé kinematografii. V průběhu 60. let došlo k částečné liberalizaci témat ve filmu. Docházelo k tomu, že erotika byla mnohem explicitnější a nejednalo se pouze o scény milostného aktu, ale o nahotu, sexuální volnost nebo vyjadřování chtíče, vášně i sexuální deviace.

Film Zbyňka Brynycha Souhvězdí Panny (1965) byl v tisku propagován jako „eroticky výbušný“. Ona erotická výbušnost spočívala ve chvilkové nahotě obou protagonistů, Josefa Čápa a Jaroslavy Obermaierové. Obdobnou reklamu měl i snímek Alibi na vodě (1965) Vladimíra Čecha. V jakémkoliv rozhovoru nezapomněl režisér zmínit, že se příběh odehrává v prostředí, kam kamera dosud nevstoupila. Pod tímto záhadným hávem se ovšem skrývalo pouze několik záběrů na fotografické akty. Vladimír Čech ale nelhal. Scény z prostředí, kam kamera dosud nevstoupila, ve filmu doopravdy byly, jenže kvůli přímé intervenci tehdejšího prezidenta Antonína Novotného byly z filmu vystřiženy.

V několika filmech 60. let můžeme pozorovat motivy sledování a voyeurismu. Například ve scéně z Formanova filmu Hoří, má panenko (1967), kdy se za zavřenými dveřmi koná soukromá promenáda ve spodním prádle. Naopak za voyeura lze ve filmu Otakara Vávry Romance pro křídlovku (1966) označit postavu Vojty, který z křoví pozoruje naprosto nahou koupající se Tonku.

Starší generace lidí v té době některé filmy odsuzovala, považovala je za amorální. Jedním z důvodů takových postojů bylo právě zobrazování erotiky a sexuálních motivů. To byl případ filmu Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky (1965). Scény s přirozeně zobrazenou nahotou v autentických situacích pobouřily konzervativní společnost. V československé kinematografii 60. let došlo dokonce i na zobrazení sexuální deviace. Tím mám na mysli scénu ze snímku Františka Vláčila Marketa Lazarová (1967), v níž Mikuláš Kozlík uspokojí svou sexuální potřebu s Marketou proti její vůli.

Erotika 60. let měla mnoho podob. Tak jako byla 50. léta sporá v tématu erotiky, a dalo se hovořit téměř pouze o opětované vášni mileneckého páru, panovala v druhé polovině 60. let ve filmové erotice do jisté míry frivolita. Milostné scény a sexuální témata pout úplně zbaveny nebyly, filmaři měli ale znatelnější svobodu ve vyjadřování a toho také využili.