Velké kino v malém městě

Baťovský Zlín představoval pro kapitány průmyslu ztělesnění vrcholné racionalizace práce, pro politické představitele jedno z možných řešení bytové krize a pro avantgardu se stal naplněním nadějí, které vkládala do nové architektury. Existence, funkce i podoba zlínského Velkého kina jsou nerozlučně spjaty s  prudkým rozvojem, jenž toto město prodělalo v prvních dekádách 20. století.

Jakkoli byla ale stavební činnost rychlá, rozhodně neprobíhala bez přesného plánu. Jejím cílem bylo vybudovat „nový Zlín“ a to co nejrychleji a nejúsporněji. Ústředním bodem tohoto konceptu byly Baťovy obuvnické závody. Kolem nich se postupně utvářelo moderní město, jež bylo organizováno podle těch nejpokrokovějších reformních teorií. Průmyslový a administrativní komplex tak určoval nejen měřítko a logiku urbanistického uspořádání celé městské struktury, ale udával i jednotlivé základní architektonické prvky, jež dále architekti rozvíjeli na všech stavbách financovaných firmou Baťa. Nový Zlín se tak stal městem, které bylo vytvořeno, aby poskytlo nejen prostorový, ale i sociální řád zaměstnancům Baťových továren.

Určující myšlenkou architektů a zadavatelů byla teze, že racionálně uspořádané město neodpovídá pouze potřebám průmyslové produkce, ale vytváří rovněž harmonické společenské vztahy. Právě ty hrály významnou úlohu v teoriích, které vyznávalo nejužší vedení firmy Baťa. Tomáš Baťa, stejně jako jeho spolupracovníci a nástupci, věřil, že řízení průmyslových závodů se nesmí omezovat pouze na otázky výroby a odbytu. Naopak zastával názor, že tovární management se musí rozšířit i do kulturní a sociální sféry a aktivně ovlivňovat chování svých zaměstnanců a hodnoty, které vyznávají. Toto přesvědčení silně ovlivnilo podobu vznikající městské struktury Zlína.

Při navrhování nových čtvrtí čerpal hlavní architekt František Lydie Gahura, v souladu s přáním Tomáše Bati, z konceptu anglického zahradního města. Zároveň však užíval i tvarosloví funkcionalismu a purismu. Výsledkem je tak sice tovární město, ale takové, které si je vědomo potřeb svých obyvatel; město, jehož veřejné stavby jsou vybudovány za použití moderních technologií, ale jejich strohost je vyvážena zelení, která je obklopuje. Stejně tak obytné stavby, které mají sloužit jednotlivým zaměstnancům, respektují krajinu, do níž jsou zasazeny a prostor mezi nimi účinně vytváří soukromou sféru jednotlivých rodin. Úspěch zlínského projektu je dán právě tím, že racionalita modernistického urbanismu je vyvážena prvky, které jsou typické pro organicky rostlé město. Příkladem mohou být komunikace. Zlínské ulice nejsou zcela rovné, naopak, jsou založeny na historických cestách a citlivě reagují i na prostorovou povahu místa, kudy vedou.

Ačkoli zlínská architektura představuje počin jediného stavebníka a malého okruhu souznících architektů, jejím hlavním úkolem není reprezentace firemní prosperity. Tuto úlohu zastávaly především jednotlivé obchodní domy, Zlín byl však vytvořen především se zřetelem k tomu, aby poskytl zázemí zaměstnancům. Důvodem byl krom reformních snah i fakt, že produkce Baťových závodů byla více než na nejnovějších technologiích výroby závislá spíše na kvalitě lidské práce. Firemní praxe v souladu s tím vycházela z předpokladu, že uspořádáním pracovních, ale i domácích vztahů svých pracovníků získá loajální a zainteresované zaměstnance.

Největší kino ve střední Evropě

Během prosperujících 20. let vzniklo i centrum nového Zlína. To tvořilo náměstí Práce, které bezprostředně navazovalo na továrnu. Zde byl umístěn obchodní dům, Společenský dům a v neposlední řadě i Velké kino. Samo místo prozrazuje, jaký velký důraz byl v rozvíjejícím se Zlíně kladen na film.

I přes nespornou převahu, kterou na tomto poli získala, se firma Baťa nezabývala pouze obuvi. Zároveň se věnovala řadě oblastí, které souvisely s jejím základním zájmem jen volně. Jednou z nich byla i kinematografie. Původní účely produkovaných filmů však nebyly umělecké, nýbrž ryze praktické. Filmy plnily v baťovském Zlíně především úlohu reklamního a vzdělávacího média; krom krátkých reklamních sdělení byly vytvářeny i instruktážní filmy pro jednotlivé provozy a krátké snímky, které se promítaly ve zdejších odborných školách. Vrcholem  filmových ambicí se stal rok 1936, kdy byly na Kudlově otevřeny zlínské filmové ateliéry, kde působil Elmar Klos či Alexander Hackenschmied.

Meziválečné období je však zároveň okamžikem, kdy do veřejného prostoru vstupují nová média. Kromě rozhlasu to byl především film. V dělnickém městě, kterým Zlín byl, se právě filmová představení záhy stala nejoblíbenější formou zábavy. Baťovy závody reagovaly rychle – k dosavadnímu  továrnímu tisku se rychle přidává i tovární rozhlas a na počátku 20. let i vlastní tovární kino, kde se konají každodenní představení pro zaměstnance. O jejich oblibě svědčí i fakt, že se zdaleka nejednalo jen o jedno promítání denně – dobové zprávy hovoří o tom, že kino bylo v provozu od časného odpoledne až do večera.

Na tuto poptávku reaguje projekt Velkého kina. Jeho autor, František Lydie Gahura, byl vůdčí architektonickou osobností modernizace Zlína a vytvořil stavbu na vysoké technické úrovni, která se ale zároveň měla stát jedním z emblémů města.

Vnější forma Velkého kina plně respektuje kontext, do nějž je zasazena. Stejně jako ostatní stavby na náměstí Práce vychází z  technických a estetických možností železobetonového skeletu. Tato technologie stavby představovala pro zlínské architekty slohotvorný princip; byla používána na všech veřejných budovách a pouze doplňována o další prvky, které vyjadřovaly účel dané budovy. Její symbolický význam pro moderní architekturu obecně vyjádřil nejlépe Jan Kučera: „Moderní železobetonová stavba je jedním z nejvlastnějších projevů dnešní doby. Je přesvědčující svou přesnou konkretizací potřeb současného člověka, jehož zájmům vyhovuje, i pracovním tempem, které lze při ní vyvoditi, i druhem materiálu, z něhož vzniká.“

Už zvolená technologie stavby tedy vyjadřovala pokrokové smýšlení stavebníka a nepřímo i diváků, kteří sem přicházeli za filmovým zážitkem. Budova kina svou formou rovněž vyjadřovala příslušnost k baťovskému impériu a zároveň upozorňovala i na jeho širší, kulturní ambice.

Podstatným aspektem byla i velikost stavby. Kino bylo dimenzováno tak, aby pojalo 2 500 diváků. Ve městě, jenž bylo v roce 1930 domovem 21 582 obyvatel, se rozhodně nejednalo o zanedbatelné číslo, a z filmových představení se tak díky sálu Velkého kina skutečně stala masová zábava, která nejenže byla finančně dostupná a poskytovala nenáročnou formou informace o světě, ale stala se též sdílenou zkušeností, která dále posilovala pospolitost zaměstnanců Baťových závodů.

I přestože bylo Velké kino navrženo jako jedna z nejdůležitějších staveb nového Zlína, bylo původně realizováno jako dočasná stavba. Nejprve se počítalo s jeho demontáží a s jeho přesunem na jižní stranu náměstí Práce, kde se mělo stát součástí vznikajícího komplexu kulturních budov. Proto bylo při jeho stavbě využito svařované ocelové konstrukce, která byla lehká a snadno rozmontovatelná. Stejně tak se při stavbě rezignovalo na složitější úpravu terénu – budova byla položena přímo na přírodní svah. Nejenže se tak ušetřily značné prostředky na stavbu toho, co bylo dobově vnímáno jako nanejvýš dočasná architektura, ale sklon terénu poskytl sálu i potřebnou elevaci nezbytnou k pohodlnému sledování promítaného filmu.

Velké kino bylo v rámci zlínského urbanismu navrženo jako nástroj, jehož prostřednictvím se uskutečňovaly dvě základní role, které byly ve firemní strategii Baťových závodů filmu připisovány. Jednalo se o jeho propagační působení směrem k veřejnosti, ale též o jeho působení v rámci komunity. Z tohoto hlediska byl film vnímán jako prostředek komunikace, šíření informací a budování sounáležitosti. Tyto hodnoty zaujímaly výsadní postavení v baťovském myšlení a byly chápány jako východiska pro další rozvoj na osobní i podnikové rovině. Budova Velkého kina tak se stala naplněním jedné ze základních myšlenek, které stály za úspěchem modernizace Zlína, totiž práce na sobě samém.