Ráj labužníků a sportovců: vila Vlasty Buriana

Pražské Dejvice, především jejich vilová část, se během první republiky staly prestižní rezidenční čtvrtí. Jejich urbanismus vycházející z ideálů anglického hnutí zahradních měst zajišťoval svým obyvatelům klidné útočiště v zeleni a výhodné umístění nové čtvrti nedaleko historického centra jim, zejména s rozvojem automobilismu, umožňovalo účast na živém dění pražského kulturního a společenského života. Právě zde se rozhodl vystavět svou vilu přední český komik Vlasta Burian.

Architektonických realizací spojených s jeho jménem je však více. Burianova dejvická vila ve svém fungování navazovala na historickou tradici. Ačkoli je v současnosti vila coby stavební typ úzce spojována především s představou luxusu a pohodlí, na počátku svého historického vývoje se jednalo o hospodářský dvorec, který svému majiteli z řad římského patriciátu poskytoval hlavně zemědělské produkty. Teprve během renesance začala být vila umisťována v rozsáhlých parcích a stala se především reprezentativní stavbou. Vila Vlasty Buriana naplňovala obojí.

Kulinářské nároky jejích majitelů byly uspokojovány nejen službami prvotřídního kuchaře, ale rovněž zeleninou, ovocem a masem, kterými zásobovalo stůl manželů Burianových jejich hospodářství v Nebušicích poblíž Prahy. Jaromír Trejbal, šéfkuchař se zkušeností z pařížského hotelu Ritz, který se staral o vysokou úroveň a nízkou kalorickou hodnotu pokrmů, které zde byly servírovány, popsal své kuchyňské tajemství takto: „Celá jejich vila a také „moje“ kuchyně“ byla na svou dobu skutečně skvěle vybavena. Lednice na maso, lednice na ryby, jiná na máslo, mléko a sýry, lednice na zeleninu. Sklípek na víno a jiný na pivo, neboť Vlasta si sám čepoval prima sudovou plzeň. (…) Vařit pouze pro dvě osoby byla pro mne naprostá hračka a rozkoš, připadal jsem si jak na dovolené. Oběd míval sedm chodů a aby Vlasta neztloustl, vařil jsem jen francouzskou stravu, knedlíky nepřišly na stůl po celý rok.“

Aspekt reprezentace pak naplňovala nejen samotná architektura a dobrá adresa, ale i řada dílčích aspektů fungování herecké domácnosti. Burian například si navrhl osobní zástavu, kterou jeho personál vyvěšoval vždy, když byl slavný komik doma.

Se jménem Vlasty Buriana je též spojována řada scén, na nichž během své kariéry účinkoval. Jeho nejznámějším působištěm byl však Palác Báňské a hutní společnosti, dnešní divadlo Komedie, kam Burian svou divadelní společnost přestěhoval v roce 1930. Kromě sálu určeného pro představení bylo v domě v Lazarské ulici umístěno rovněž celé rozsáhlé divadelní zázemí, včetně všech obslužných provozů a skladů.

Vlasta Burian byl vědom pozitivního vlivu, jejž na jeho hereckou kariéru mělo objevení a zejména masové rozšíření zvukového filmu. Proto doplnil zdejší zábavní komplex i kinem Vlasta. Páteř dramaturgie biografu tvořily premiéry nových i reprízy starších Burianových snímků, které se obyčejně promítaly třikrát denně. Výjimkou byly pouze dny, kdy se v divadle konalo i odpolední představení a aby programy obou zařízení nekolidovaly, film musel ustoupit.

Sportoviště Na Kocínce

Vila Vlasty Buriana byla zasazena do velmi rozsáhlé, atypické parcely. Ta je horizontálně členěná, a v době, kdy ji Burian zakoupil, byla rovněž zalesněná. Pozemek tak představoval zajímavou kulisu k rovněž poměrně invenčně řešené vile. Burian zadal projekt českému architektovi s ukrajinskými kořeny, Evženu Voskobojnikovi v roce 1937. Ten navrhl dům, jehož fasáda odráží členitou povahu pozemku, na němž stojí.

Architekt se musel v prvé řadě vyrovnat se svažitou parcelou. Dům, jenž projektoval pro Vlastu Buriana, má tak poměrně masivní sokl přízemí. Především při pohledu z Kadeřávkovské ulice se jedná o důležitou součást působení celé stavby. Sokl svým kamenným obložením vytváří klidný kontrast k abstraktnímu členění ploch fasády prvního a druhého patra, kde byly obytné a reprezentační místnosti. Přízemí naopak zahrnuje vstupní prostory a provozní části vily a velká okna, jimiž se otvírají do ulice, zajišťují komunikaci mezi oběma částmi uliční fasády a její ucelené působení.

Všechny čtyři fasády vily Vlasty Buriana jsou řešeny odlišně a reflektují prostor, k němuž se obrací. Vstup z ulice Na Kocínce je nápadný především asymetricky umístěným oknem schodiště, které spojuje první a druhé patro. Při pohledu zvenčí však plocha okenního otvoru vytváří pohledovou dominantu, jež jednak svou transparentností kontrastuje s rozsáhlými plochami zdiva a jednak svým členěním do menších okenních tabulí komunikuje s rytmem ostatních oken tohoto pohledu. Na fasádě je tak vytvořena abstraktní dynamická kompozice ploch.

Ta tvoří základní princip, podle nějž je utvářena vnější kompozice celého domu a v různých obměnách se proto opakuje i na dalších dvou zahradních fasádách Burianovy vily. Výsledkem je tak stavba, která si je vědoma směřování soudobé avantgardní architektury a vybírá si trendy, jež považuje za nosné.

Evžen Voskobojnikov sice nepatřil mezi avantgardní tvůrce, ale jistě se orientoval v soudobých debatách o povaze architektury. Jedním ze základních požadavků těch, kteří považovali architekturu nikoli za umění, ale za racionální a vědeckou činnost, bylo striktně funkční uspořádání prostoru, které se bude tenkou membránou fasády propisovat ven. Burianův architekt si tuto myšlenku upravil a použil ji jako výchozí koncept svého projektu. Místo tenkého pláště funkcionalistických budov však Voskobojnikov pracuje s hmotou, materiálem a jejich strukturou. Namísto zamýšleného informativního charakteru funkcionalistických průčelí, která měla svému pozorovateli sdělovat účel celé stavby, pak vytváří dům, jenž slouží jako pozadí aktivit svých obyvatel. Jeho forma však vyjadřuje hodnoty, které byly v soudobé československé společnosti vysoce oceňovány – hovoří o dynamice, pokrokovosti a modernosti.

Totéž vyjadřuje i pozemek, na němž vila Vlasty Buriana stojí. Ten byl upraven, aby odpovídal zájmům svého majitele, mezi nimiž byl prvořadý sport. To dokládá i bazén, tenisový kurt a střelnice, které nejen plnily svůj praktický účel, pro nějž byly vybudovány, ale staly se i nástrojem, skrze nějž si Vlasta Burian budoval svou veřejnou image. Velmi známá je například jeho promluva přímo z tenisového dvorce.

Podobně veřejnou funkci měl i automobilismus, jehož byl Burian nadšeným vyznavačem. Jeho časté obměny jednotlivých vozů byly rovněž předmětem žurnalistických reportáží. Na poli automobilového průmyslu se však Burian podílel i kreativně – vytvořil například reklamní slogany pro některé typy vozů. Jeho živý zájem o toto rychle se rozvíjející odvětví odráží i garáž, která byla na jeho přání součástí již původního Voskobojnikova projektu. Ta byla přístupná z Kadeřávkovské ulice a zároveň u domu vytvářela terasu, která rozšiřovala využitelný prostor, kterého ve svažitém terénu nebylo nazbyt.

Vila Vlasty Buriana je tak zajímavým svědectvím nejen o osobním životě slavného prvorepublikového herce, ale vypovídá mnohé i o společnosti, pro niž hrál. Totéž lze říci i o dalších osudech Burianovy vily, která se po skončení druhé světové války stala jedním z důkazů v procesu, jenž byl proti Burianovi veden na základě obvinění z kolaborace.