ZDRAVÍ A KULTURA: HOSTIVAŘSKÁ SOKOLOVNA S KINEM

Vznik Velké Prahy v roce 1921, kdy se k historickým pražským částem připojily okolní obce, měl vliv zejména na periferii nové metropole. Tyto oblasti nyní náhle procházely rychlou modernizací a objevovaly se zde vymoženosti velkoměstského života. Mezi ně patřily nejen stavby zasvěcené filmovým zážitkům, nýbrž i důkazy nové obliby sportovního vyžití.

Kořeny sportovní architektury jsou spojeny už s průmyslovou revolucí. Zpočátku bylo pro nové budovy používáno tvarosloví, jež se nijak nevymykalo stylovým požadavkům druhé poloviny 19. století. Postupně se ovšem pro nový stavební typ ustálil jiný architektonický jazyk. Podíl na něm měli i sami sportovci, kteří vytvořili první specializované stavby. Na architektech pak bylo, aby primitivní stavby upřesnili a vylepšili.

V moderním velkoměstském prostředí se společenská prestiž sportu neustále zvyšovala. Mimo přímého dopadu na běžný život, zejména díky hluboké proměně životního stylu, se tato skutečnost projevovala i v dobových politických úvahách. Požadavky sportovního světa začal nový československý stát brát vážně poměrně záhy. Političtí představitelé si uvědomovali možnosti, které by systematická podpora sportování přinesla. Nejednalo se pouze o vylepšení fyzické kondice občanů. Možná ještě významnější bylo vlastenecké uvědomění, které sportovní oddíly ve svých členech pěstovaly. Přínosem byla rovněž možnost navýšení prestiže nového státu na mezinárodní scéně prostřednictvím sportovní reprezentace na velkých mezinárodních přehlídkách. Sportovní architektura se tak stala tématem, jímž se moderní architekti systematicky zajímali.

Nejvýznamnějším hybatelem sportovního dění v novém Československu se stal Sokol. Kromě něj sice existovaly i jiné tělocvičné spolky, například katolický Orel či Dělnická tělovýchovná jednota, ovšem aktivita Sokola se těšila mnohem většímu respektu a zájmu ze strany  politických představitelů. Nepostradatelnost Sokola se prokázala během procesu vzniku nového státu – jeho členové organizovali legie a před ustanovením pravidelné československé armády dokonce fungovali místo ní. Díky svému angažmá pak Sokol v meziválečné době získal výjimečné postavení a měl silné slovo ve státní sportovní politice. Sokolské organizace, jako například Poradní sbor pro tělesnou výchovu či Tyršův tělovýchovný institut vysokoškolsky vzdělávající učitele v této oblasti, se dokonce aktivně podílely na jejím utváření.

Sokol se zpočátku zaměřoval na gymnastiku. Postupem času se však objevily oddíly specializované na míčové, atletické či dokonce vodní disciplíny. Nová, širší spolková orientace měla samozřejmě dopad na sokolskou architekturu. Ústředním prvkem sice stále zůstávala tělocvična vyhrazená gymnastice, byla ale doplňována o venkovní cvičiště. Základní konfigurací sokolovny se tak během 20. let stala ústřední budova sousedící s atletickým oválem a venkovní tribunou.

Nemenšími proměnami procházelo též vnitřní prostorové uspořádání sokolovny. Postupně byly omezovány vedlejší prostory ve prospěch hlavního sálu a rušily se divácké galerie. Ty přežily svou potřebnost – běžná cvičení ztrácela charakter slavností pro diváky, protože tuto roli bezezbytku převzaly všesokolské slety.

Na podobu sportovní architektury působil i technologický a stylový vývoj na poli samotné architektury. Zavedení železobetonového skeletu umožnilo vytvoření jednotného prostoru bez bočních podpor a s vynikajícími světelnými podmínkami. Zároveň se jednotným stylem nových sokoloven ve 30. letech stává funkcionalismus. Jeho redukované tvarosloví představuje vnější výraz sokolských ideálů pokrokovosti.

Ovšem ani tak významnému spolku, jako byl během let první republiky Sokol, se nevyhnuly potíže se získáváním finančních prostředků. Sokolovny proto byly obohacovány o další funkce, které měly provoz financovat. I přestože byla podobná praxe kritizována, stala se poměrně běžnou. Takovým případem byla i hostivařská sokolovna navržená Ladislavem Machoněm obohacená o biograf a divadlo.

Historie Sokola v Hostivaři začala už na počátku 20. století. První sokolská sportovní stavba zde byla postavena již v roce 1906. Už v téže době už spolek provozuje kino, provizorně umístěné v Podhajských domech blízko zdejší továrny. Díky vzrůstajícímu počtu členů a stále širší činnosti se však objevila potřeba nové sokolovny. Prostředky na její stavbu mělo získat nové, větší kino Vzlet umístěné roku 1921 v samostatné budově a se sálem, který pojal až 750 diváků. Tato strategie byla očividně úspěšná, protože hostivařská sokolovna byla slavnostně otevřena v roce 1932.

Budova architekta Machoně jasně vyjadřuje rozdílné funkce, které v sobě spojuje. Jsou  umístěny ve dvou oddělených křídlech, která jsou navíc jasně odlišena i formálně. Zatímco kino Sokol je umístěno v strohém kubusu, který z funkčních důvodů omezuje rytmizaci okenními otvory, sama tělocvična je celou jednou prosklenou stěnou otevřena okolnímu prostředí. Rozsáhlé zasklené plochy spojují vnitřek a vnějšek zasvěcené totožné funkci. Díky četným otevíratelným oknům rovněž vzniká kontrast fasád obou křídel. Rastr do prostoru vystupující oken tělocvičny tak jen podtrhuje pádnost bílého monolitu kulturního křídla. Stejně sdělná je vůči pozorovateli též práce s hmotou stavby. Kino pro 350 diváků spojené s divadlem prozrazuje své určení převýšeným kvádrem, skrývající provaziště a promítací plátno. Obě křídla jsou spojena nižším objemem, který skrývá funkce nezbytné pro oba provozy.

Výsledná asymetrie budovy sokolovny je prostředkem odlišení funkcí, ale nepochybně má i estetický význam. Díky ní stavba nabývá na hybnosti a dynamice. Hostivařská sokolovna však nejen pozornému diváku prozrazuje své určení, její formy zároveň vyjadřují základní sokolský étos, totiž rozvíjení těla i ducha.

Fotografie najdete zde:

Oslavy otevření, Hostivařská sokolovna, Hostivařská sokolovna, 30. léta: Pavel Augusta, Kniha o Praze 15: Hostivař, Horní Měcholupy a okolí, Praha 2003.

Půodrys: www.archiweb.cz

Sokolské kino vzlet: Miroslav Čvančara, Zaniklé světy stříbrných pláten: po stopách pražských biografů, Praha 2011.