První český nezávislý filmař: Jaromír Kallista

Pro filmového producenta je nejzásadnější vytvořit zajímavý projekt, oslovit schopné spolupracovníky, zajistit finanční jištění projektu a zacílit na správné publikum, které film docení a ocení. V České republice se o producentech dá hovořit spíše výjimečně a pokud uspějí dlouhodobě i v zahraničí, tak by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ve výčtu by ale určitě nechyběl Jaromír Kallista.

S Jaromírem Kallistou jsem se potkal několikrát a zajímavou shodou okolností jsem se ocitl na oslavě jeho narozenin v pražském kině Ponrepo, kde si mohl jako oslavenec vybrat některý ze svých filmů pro projekci určenou gratulantům. Na plátně se tak promítal dle mého soudu naprosto skvělý film Jídlo (1992) režiséra Jana Švankmajera, který byl v přímém kontrastu s chutným rautem ve foyer. Pokud jste film neviděli, tak bych rád připomněl, že se jedná o šestnáctiminutovou mozaiku tří epizod na téma Snídaně, Oběd a Večeře. S odstupem času je velmi zajímavá část Oběd, kde hrají Jan Kraus s Petrem Markem a právě Jaromírem Kallistou, z kterého vidíme ovšem jen nohy. Kallista hraje číšníka, který si nevšímá svých hostů a ti nejdříve ze zoufalství vypijí vodu z vázy na stole, pak snědí ubrousky, oblečení, talíř nebo příbory. V momentu, kdy už vše neživé skončí v jejich útrobách, dojde k významnému pohledu i mezi oběma aktéry. Nicméně pointa by se prozrazovat neměla!

Jaromír Kallista se narodil 18. prosince 1939 v Praze a o své budoucnosti měl jasnou představu, protože od svých dvaceti let studoval na FAMU obor produkce. Výhodou minulého režimu bylo, že pokud si člověk osvojil nějaké vzdělání, tak mohl pracovat v oboru, byť ne vždy na pozici, kterou chtěl. Kallista se až do roku 1970 stal zaměstnancem Filmového studia Barrandov a v srpnu 1968 se mu podařilo zorganizovat natáčení invaze sovětských vojsk. Záběry, které diváci viděli častěji v zahraničí než u nás, vznikaly s nasazením životů. Kallistovi a jeho týmu se podařilo zachytit historické události na černobílý materiál, pak vyvolat a okamžitě poslat za hranice. V rozhovoru pro Českou televizi uvedl, že musel občas kameramany tahat za kabát, aby jejich snaha točit unikla pozornosti okupujících vojáků a nedostali se před mířidla nabitých zbraní. Filmový materiál pak v Praze schoval do krabice s nápisem Dožínky 51, aby si ho pokud možno nikdo nevšímal. Sestříhaný materiál pak režisér Evald Schorm přeměnil ve film s příznačným názvem Zmatek.

Je celkem logické, že v sedmdesátých letech neměl na růžích ustláno a stal se průkopníkem nezávislého filmu u nás. Pracoval mimo státní struktury a podílel se na řadě dokumentárních filmů režisérů Antonína Máši a Evalda Schorma, kteří také zrovna nepatřili k oblíbencům. V roce 1973 se stal vedoucím produkce Laterny magiky, kde setrval až do roku 1988, nicméně na film rozhodně nezanevřel.

Dlouhá léta se přátelí s manželi Švankmajerovými, což ho dovedlo k velmi husarskému kousku, kdy v roce 1983 založili nezávislou filmovou skupinu nepodléhající státnímu filmu. Prokazatelným mezinárodním úspěchem těchto kreativců byl snímek Něco z Alenky, který dodnes objevuje současná mladá generace a v zahraničí patří ke kultovním snímkům. Švankmajerova verze Alenky v říši divů je tedy podstatně temnější než knižní předloha, ale z filmařského hlediska patří k vysoce ceněným titulům. Film byl uveden v řadě zemí světa včetně USA, Velké Británie, Německa, Francie nebo Japonska, kde se tvůrci dodnes těší nebývalé podpoře.

Kallista se Švankmajerem v zahraničí uspěli také díky tomu, že si vybírají celosvětově známá témata. Ve svých filmech už zpracovali zakladatele psychoanalýzy (Přežít svůj život), faustovské téma (Lekce Faust) nebo tvorbu markýze de Sade (Šílení).

V roce 1992 spoluzaložil s Janem Švankmajerem společnost Athanor a právě kvůli tomu, že neměli velké oči z hlediska rozpočtů a střízlivě odhadovali situaci, jsou skutečnou trvalkou na české filmové scéně s pravidelnou účastí na prestižních zahraničních akcích.

Jejich společný projekt obnášel i budování technického zázemí v Knovízi, kde dosáhli maximální tvůrčí svobody a nezávislosti. Úspěch jejich společných plánů svědčí také o charakteru obou pánů, kteří tak dali jasně najevo, že si budou dělat všechno, co se jim zlíbí, a důsledně to dodržují.

Jaromíra Kallistu jsem viděl před pár měsíci na tiskové projekci jeho zatím posledního realizovaného filmu Přežít svůj život, který opět režíroval Jan Švankmajer, a musím jednoznačně říct, že stále patří k nepřehlédnutelným osobnostem nejen v místnosti plné lidí, ale zejména v české kinematografii.

FOTO: athanor.cz, fdb.cz