NEONOVÉ OKO NAD HOLEŠOVICEMI

Po konci první světové války se na poli architektury objevují nová témata, která jsou promýšlena architekty v celé Evropě. V návaznosti na nutnou poválečnou obnovu se jednalo především o otázku bydlení. Architektonická avantgarda 20. let chápala výstavbu sociálních bytů nejen jako příležitost k radikální proměně životního stylu, ale rovněž jako etickou nutnost, k níž tvůrce zavazuje jejich status progresivních umělců. Podstatným faktorem byla i levicová politická orientace celé umělecké avantgardy.

Bytové domy se tak dostávají do popředí zájmu a stávají se živě diskutovanou stavební úlohou. K jejich kvalitě přispívalo konkurenční prostředí stavebního podnikání, které nutilo stavebníky ke stále vyššímu standardu bydlení, a řada vypisovaných architektonických soutěží. Právě ty sloužily nastupující generaci architektů jako platforma, na níž mohli vytvořit nová funkční schémata, technologická řešení i celou estetiku moderního městského bydlení. Realizované projekty vzešlé z těchto soutěží se tak často stávaly impulsem k rozvoji a kultivaci širšího okolí.

Klíčové principy se objevují například ve výstavbě, kterou podporovala vídeňská městská správa. Základní jednotkou se zde staly takzvané hofy či dvory. Tyto celky obsahovaly malé úsporné byty a základní občanskou vybavenost. Jejich součástí tak bývala školka, škola či tělocvična. Podstatným rysem byla i snaha o racionalizaci provozu jednotlivých domácností. Ta se přímo vztahovala ke stoupající zaměstnanosti žen a ke stále sílícímu ženskému emancipačnímu hnutí. Pod jejich vlivem sílil tlak na zefektivnění péče o domácnost. Jádrem a symbolem těchto snah se stala kuchyně. Moderní kuchyně se měla stát vysoce racionálním centrem bytu. Architektka Margarete Schütte-Lihotzká se stala průkopnicí tzv. frankfurtské kuchyně navržené na základě zkoumání pohybů kuchařky, způsobů užívání jednotlivých předmětů a skladování potravin. Díky těmto podrobným experimentům pak vytvořila koncepci kuchyňské linky, která nahradila stále užívanou kredenc. Cílem standardizované frankfurtské kuchyně bylo omezit počet úkonů, které je nutno udělat, a zkrátit tak čas nezbytný k přípravě jídla.

V novém československém státě však na bytovou nouzi nereagovala pouze architektonická scéna, ale též státní správa. Jejím nástrojem se stal zákon o stavebním ruchu, který vstoupil v platnost v roce 1921. Ten podporoval stavební aktivity státu, obcí i jednotlivých družstev. Zároveň podstatně zvýšil funkční a hygienické standardy obytných celků – jednou z nejdůležitějších změn byl požadavek přímého osvětlení a větrání všech prostor bytu.

Kromě této skupiny obytných staveb se však v následující dekádě stále silněji prosazuje i odlišné pojetí bytového domu. Během 30. let se československá hospodářská situace pomalu stabilizuje a kolem roku 1935 dochází především v Praze ke stavební konjunktuře. Podíl na ní měly nejen stále vyšší nároky nájemníků, ale i snaha investorů zhodnotit kapitál vložený do stavby.

V souladu s tímto zadáním je tak kladen stále silnější důraz na vybavení bytů a jejich funkční a materiálová řešení. Díky tomu se v Praze objevuje stále větší počet tzv. elektrických domů. Toto označení se vztahovalo na luxusní bytové domy, které se těšily nadstandardnímu vybavení. Kromě ústředního topení či zdviže se jednalo též o elektrické domácí spotřebiče. Krom vybavení bytu, jež svým obyvatelům zaručovalo pohodlí, se však architekti soustředili i na estetický výraz průčelí, kterým se dům obrací do města. Výsledné realizace se tak sice stále vyznačovaly úspornou estetikou, průmyslovými materiály a důrazem na standardizaci, zároveň ale často využívaly oblých tvarů a zapojovaly do svého výrazu i působivost oproštěných dekorativních prvků. Výsledkem bylo pojetí uliční fasády využívající skleněné a keramické obklady, zdůrazňující rytmus oken a těžící z estetických účinků ušlechtilých materiálů.

Luxusní bytové domy nezřídka stavěli architekti vyšlí z Gočárovy školy architektury na Akademii výtvarných umění, která se zaměřovala na architekturu coby výtvarný problém. Určujícími ohledy zde byl důraz na městotvorné prvky, požadavek monumentálního vyznění jednotlivých staveb a jejich ohleduplného zakomponování do stávající uliční fronty. Jedním ze tvůrců, kteří se zajímali o zmíněné otázky, byl i Josef Šolc, architekt bytového domu s kinem Oko.

Nájemní dům vznikl jako zakázka Penzijního fondu zaměstnanců Národní banky. Původní projekt počítal pouze s dvěma třípatrovými bloky, z nichž jeden byl obrácen do Heřmanovy ulice, zatímco fasáda druhého ústila na třídu Milady Horákové. Jejich autorem byl Jaroslav Stockar-Bernkopf. Dobové regulační předpisy však připouštěly pouze blokovou zástavbu, proto musel být mezi navrhované samostatné budovy vložen spojovací článek. Tím se stal ústřední blok s kinem Oko. Zároveň byly původní bloky navýšeny o dvě podlaží a rozděleny do bytových jednotek, jejichž plocha byla skutečně různorodá – od garsonky až po pětipokojová apartmá.

Provoz kina, ačkoli představoval dodatečný vklad do celého projektu, se stal integrální součástí celého objektu. Architekti využili funkčních potřeb projektovaného biografu ke strukturování objemu stavby. Fasáda, jejíž součástí je i vstup do kina včetně výrazného neonového poutače, ustupuje z úrovně ulice. Výsledkem je nejen prostor pro širší chodník, ale i místo určené k parkování návštěvnických automobilů. Odstup fasády však funguje rovněž na úrovni symbolické hierarchizace veřejného prostoru. Uzavírá totiž pohled z ulice Podplukovníka Sochora a etabluje nájemní dům s kinem Oko coby pohledovou dominantu.

Interiér promítacího sálu je založen na poučené práci s potřebami filmového média. Prvotním ohledem byla bezpečnost diváků i zaměstnanců biografu, protože filmové pásy byly silně hořlavé. Architekti proto využili ohnivzdorné materiály a pro případ požáru navrhli konejšivě široké uličky. Kvalitní divácký zážitek pak zajišťovalo použití elevace a širokoúhlého promítacího plátna.

Prostory určené k obývání byly navrženy se stejnou péčí. Krom vybavení, které bylo pro elektrické domy považováno za běžné, zde Šolc vyprojektoval i šachty ke shozu odpadků, aby nájemníci nemuseli scházet až do přízemí, či interní telefon. Vysoký společenský i ekonomický status obyvatel domu, kteří se rekrutovali z řad bankovních úředníků, dokládají i garáže a parkovací místa situovaná ve vnitrobloku. Automobil ještě zdaleka nebyl běžným vlastnictvím.

Nájemní dům s kinem Oko patří ke stavbám, v nichž československá architektura dosáhla svého vrcholu. Spojením produktů rozvinutého průmyslu, kulturní vyspělosti i progresivní orientace celé společnosti se vznikla nová kategorie městského obytného domu, která znovu definoval standardy bydlení a silně ovlivnil i představy druhé poloviny 20. století.